Adam Doležal: Zkouší se mi skvěle

0
1041

Na prkna Městského divadla v Mostě přichází šestá činoherní premiéra sezony. Odehraje se ve zcela novém hracím prostoru Aréna, kterou inscenací inspirovanou pouličním a lidovým divadlem – Souborné dílo Williama Shakespeara (zkrácená verze) – symbolicky pokřtí režisér Adam Doležal. Tato inscenace je jeho první spolupráce s  mosteckým divadlem. Jak se mu zkoušelo a zda již v labyrintu divadla nebloudí, prozrazuje v následujícím rozhovoru.

S mosteckým souborem jste spolupracoval poprvé, jak se vám zkoušelo?

Skvěle. Všichni tři kluci jsou nápadití, pracovití, charismatičtí a myslím, že sdílíme i podobný smysl pro humor, což je pro představení tohoto typu důležité. Navíc jsou báječně sehraní, takže nemusím mít strach, že by během improvizací, kterých je v představení pěkná řádka, nechali jeden druhého ve štychu (čímž nemyslím divadelní světlo, ale „na holičkách“).

Čím vás zaujala nabídka mosteckého divadla a inscenace Souborné dílo Williama Shakespeara?

Na podobně vystavěném textu jsem zatím ještě nepracoval. Souborné dílo W. S. je hra, ve které během zkoušení nejde o to zevrubně rozebírat motivace postav, jejich psychologické pochody, nebo řešit gradaci příběhu. Text hry vznikl z čiré radosti z divadla a řekněme z přetlaku tvořivosti. Během zkoušení šlo většinou jen o to, přinášet nové a nové nápady a pustit fantazii z uzdy, jak moji, tak především herců, ale i výtvarnice. Už na začátku mi bylo jasné, že tohle nebude běžné zkoušení a že by na zkouškách mohla být zábava a to se mi potvrdilo.

web_herzina_kraus

O čem je Souborné dílo W. S. a čím je inscenace zajímavá?

Souborné dílo W. S. je především kabaret. Žádnou filosofickou hloubku od něj nelze očekávat. Hra vznikla jen a pouze pro to, aby pobavila, pokud možno co nejpřekvapivějšími a nejhravějšími způsoby. Kdybych chtěl vystopovat nějakou příběhovou linku, tak bych musel skončit u toho, že se tři herci rozhodli sehrát za jeden večer všechny Shakespearovy hry, včetně sonetů. Protože jsme během zkoušení dávali hodně prostoru improvizaci, tak je dost dobře možné, že každé představení bude v něčem trochu jiné. A čím bude inscenace zajímavá? Nerad bych cokoliv prozrazoval, protože překvapeních máme pro diváka přichystaných dost.

Jste režisér, který má svou jasnou představu, nebo necháváte hercům prostor pro jejich nápady?

Rozhodně nechávám hercům prostor. V tomto případě by to ani jinak nešlo, protože naším cílem bylo mimo jiné dosáhnout uvolněnosti a radosti ze hry. Navíc bych já sám nikdy nedokázal vymyslet takovou spoustu nápadů a gagů, se kterými herci během zkoušení přišli. Ale i obecně dávám hodně na názory herců, protože považuji jejich tvořivost za hlavní stavební kámen jakékoli inscenace. Před začátkem zkoušení si samozřejmě vždy vše pečlivě připravím, ale spíše pro to, abychom se v případě nouze měli k čemu vrátit. U vážnějších her si více hlídám základní koncepci, ale jakými způsoby ji rozehrát, na to přicházíme vždy s herci společně. Mám rád ten pocit, když si doma za stolem vymyslím nějaký nápad, jsem přesvědčen o jeho genialitě a na zkoušce vymyslí herec z fleku něco lepšího.

Liší se nějak váš pohled na divadlo z pohledu diváka a z pohledu režiséra?

Rozhodně. Ony se tyto přístupy ovlivňují. Jako divák si už málokteré představení užiji, aniž bych rozebíral, jak k němu režisér přistoupil, jak který herec hraje a jak mají například nasvíceno. Na druhou stranu se během zkoušení vnímám jako první divák. V jistém směru ale divákům moc závidím, protože jsem hrozný trémista a stává se mi, že když jdu na jakékoli představení (nemusí v něm ani hrát nikdo, koho znám), tak jakmile se zhasne v sále a otevře opona, dostanu trému, polije mě studený pot a rozklepou se mi ruce. A co je nejhorší, že se mi to začíná stávat i v kině, kde nehrozí, že by se něco, lidově řečeno, podělalo. Asi nemoc z povolání.

Na začátku zkoušení jste prý měl trochu problém najít cestu na jeviště a na zkušebnu. Už víte kudy kam?

Popravdě se pořád občas ztrácím. Zrovna včera jsem nasedl do špatného výtahu a nemohl najít jeviště. Za to může můj orientační smysl, který mě zřejmě opustil ještě v kolébce. Někdy jsem schopný se ztratit i na schodišti. Ale je pravda, že během zkoušení jsem si už trochu zvykl a nemusím se kolemjdoucích každé dvě vteřiny ptát, jestli jdu správně na zkušebnu, nebo na jeviště. Občas se sice místo zkušebny objevím třeba na toaletách, ale záhy mi dojde, že je to vlastně dobře. Beru to jako osud, ať jdu, kam jdu, dřív nebo později skončím tam, kde jsem měl zrovna být.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your name here
Please enter your comment!