Dodnes vidím vystrašený výraz očí mého syna při vstupu do kanceláře a při zjištění, že je přítomna osoba, která mlátila jeho kamaráda hlava nehlava. Po nekonečném čekání a hrozných představách, co se děje za dveřmi, úřednice vyšla ven, jsem se odvážila zeptat, jak je možné, že je při výslechu onen surovec také. Na to mi bylo odpovězeno a to ne zrovna příjemným tónem, že na to má podle zákona právo, proč se starám, mně si přece ani nezvala a jestli si chci stěžovat, ať jdu vedle. Pak mi zabouchla dveře před nosem.

Připadala jsem si jako obtížný hmyz a spíš to vypadalo, že jsem provedla něco já. U nadřízeného milé paní jsem samozřejmě také obtěžovala. Neustále mi bylo opakováno, že na to má pán právo dle zákona a nechápou, o co nám jde. Na otázku, jaká práva máme my, jsem odpověď samozřejmě nedostala.
Uznávám, že moje chování také nebylo zrovna přesně podle etikety, ale kdo by se mi divil, když máte strach o dítě, riskovat, že mi napadne i syna, protože to mi úřednice zaručit nemohla, se mi opravdu nechtělo. Navíc jak se do lesa volá...

Nikomu nepřeji zažít ten pocit bezmoci, hlavně když jsem dotyčného viděla vycházet z kanceláře. Při představě, že takový hromotluk mlátí a kope 15-letého skrčka a úřady ještě hájí jeho práva, mám sto chutí emigrovat z tohoto státu.
Pláču nad našimi zákony a nad našimi úředníky. Stačilo jen říct - chápu, že máte strach o dítě, bohužel zákony bla bla bla.....Nesmířila bych se stím, ale už bych věděla, že je aspoň někdo, kdo nás chápe a je na naší straně.

Jako zdravotní sestra musím chápat pacienty, ať už se sama cítím pod psa, ať mi je zle, ať mě bolí cokoliv, ať mám starostí nad hlavu, prostě je to fyzicky a hlavně psychicky velmi náročné povolání. Nesrovnatelně náročnější, než práce v kanceláři. Proto si myslím, že by úředníci mohli projevit trochu pochopení.
Asi by měli jít na brigádu do zdravotnictví, aby se naučili trošce té empatie.
Prostě ještě jednou moc děkuji, už se těším na další jednání na úřadech, doufám, že mne to zas pár let mine!

Pavlína Tomášková