krátce bych chtěla zareagovat na váš článek o Zdeňku Schöppovi, který zachránil tonoucího kamaráda a teď dostal „jen“ uznání. Myslím si, že je hanba, že hlavní cena, kterou za rok 2008 Centrum volného času udělilo, putovala do rukou atleta za to, že dobře sportuje. Kam se ztratily skutečné hodnoty? Projel mnou mráz, když jsem si četla příběh Zdeňka Schöppa. Obětoval kus své vůle, což jeho samotného v dané situaci mohlo stát život. Nastal happyend a místo dvou mrtvých je jeden zachráněný a jeden zachránce. Proboha, co může mít větší cenu?! Je něco víc, než samotný život, a ještě k tomu dětský? Chápu určitě zaslouženou pýchu V. Sedláka, který byl oceněn za své sportovní výsledky. Nechápu ale hodnotitele, že je pro ně skok do dálky, rychlý běh či jiný líbivý atletický výkon větším přínosem pro druhé než zachráněný lidský život. Kam se ztratily skutečné lidské hodnoty, pokora, respekt k sobě navzájem? Proč jsou v posledních letech nominováni na prestižní ocenění ti, kteří buď standardně dobře dělají svou práci nebo se věnují dobře svému osobnímu koníčku? Lidé, a mladí především, kteří prokážou odvahu a duchapřítomnost jako Zdeněk Schöpp, by měli získávat Ceny města Mostu! A díky nim by opět pojem „hrdinství“ měl dostat ten správný nádech. Vyhrát medaili sám pro sebe v atletické soutěži bezesporu zaslouží obdiv, pro mě osobně hrdinstvím ale není. Jsem ráda, že se našlo alespoň jedno periodikum, které na to dostatečně upozornilo…

S pozdravem čtenářka z Mostu