Osmitisícovou ságu odstartoval svým prvním výstupem na nejvyšší horu světa v roce 1994. Poprvé ale neúspěšně. Mount Everest (8 848 m) zdolal až o čtyři roky později. Poté přišel na řadu jihoamerický Huascarán. Na podzim roku 2000 se zúčastnil expedice na Kančendžengu (8 586 m). Špatné počasí ho na vrchol ale nepustilo, stejně jako zhatilo i výstup na nejtěžší horu světa K2 (8 612 m) v roce 2001. V den svých pětačtyřicátých narozenin, 29. dubna 2009, zcela sám vystoupal na Manaslu. Stala se jeho devátou zdolanou osmitisícovkou. K výčtu zvládnutých osmitisícových vrcholů přidal v roce 2010 Gasherbrum I a II (8 068/8 035 m) a v loňském roce se podíval dolů se střechy Lhotse (8 516m), kam podnikl sólo výstup.

Letos se Radek Jaroš chystá na Annapurnu (8 091m). Pokud bude expedice na desátou nejvyšší horu úspěšná, bude mít český horolezec svůj životní sen – vystoupat na všech 14 nejvyšších hor světa - na dotek.

„Jsou to takový dvě potvory (smích). Mají shodou okolností i ženská jména, jsou to K2 a Annapurna.“

„Záleží, co si kdo pod tím představí. Žádný sport na vrcholové úrovni se v dnešní době nedá dělat bez peněz, sponzorů… Takže pokud expedice stojí třeba půl milionu korun, tak to jinak nejde. Proto by se mohlo po této stránce zdát, že jde o komerci. Já rozhodně lezu pro radost. Znovu však říkám, že bez podpory sponzorů tyhle věci dělat nejdou. Když si někdo zaplatí veškeré vybavení, šerpy, kyslík atd. a v životě nelezl. To je pro mne komerční expedice.“

„Řekl bych, jak kde. My jsme třeba jako první Češi v historii slezli alpským způsobem osmitisícovou Šiša Pangmu, a to ne ‚normálkou‘, ale jižní stěnou. Byl to sedmý světový průstup touto trasou. Navíc alpským stylem, což je jeden z nejtěžších způsobů, co může člověk v Himalájích podniknout. Zároveň to byla v tom období poslední nevylezená osmitisícovka Čechy a to je velmi hodnotné.

Někdy se člověk nevyhne tomu, aby nepoužil tak zvanou „normálku“, ale to neznamená, že je to něco nehodnotného. V případě Everestu je například třináct cest k vylezení. Drtivá většina z nich nebude nikdy opakovaná, protože vznikly v nějaké době, z nějakého důvodu a další šílenci se nenajdou, kteří tudy půjdou, protože je to objektivně nebezpečná cesta, nebo ji budovalo obrovské množství lidí.

V dnešní době se leze jiným stylem, než se lezly české nebo československé federální expedice, které dokázaly úžasné věci a jsou to milníky himálajského horolezectví. Stylem, kterým lezu já, je ve dvou, ve třech lidech, a to je úplně něco jiného.“

„V momentě, kdy je expedic víc, tak dojde k určité dělbě. Někdy jsou na místech staré fixy roky a podle toho také vypadají a člověk nikdy neví, v jakém jsou stavu. Prvně si to musíte vylézt a pak si natáhnout svoje fixy, na které se můžete spoléhat. Samozřejmě, že když je expedic víc, tak se vše rozdělí a domluví se pravidla. My používáme cizí fixy relativně málo, protože jsme na rozdíl od drtivé většiny expedic asi trošku odvážnější, nebo je to tím, že třeba ve dvou lidech člověk nemůže natáhnout sedm kilometrů fixů.“

„Byl to výstup na čtvrtou nejvyšší horu, Lhotse. Lezl jsem sám, což jsem věděl a nevadilo mi to, protože jsem na to zvyklý. Navíc na Lhotse, díky tomu že tudy částečně vede výstup i na Mt. Everest, je největší základní tábor na světě, takže jsem se nebál, že bych byl tak úplně sám. Paradoxně jsem tam ale nakonec sám byl. Psychicky jsem to tady zvládal velmi špatně. Když jsem se vydal pak v noci k výstupu na vrchol, musel jsem se zanedlouho vrátit, protože jsem byl naprosto vyčerpaný. Myslel jsem, že to zabalím, ale v šest ráno jsem se nakonec rozhodl, že to zkusím znova. V 16 hodin jsem už stál na vrcholu. Bylo to nečekané, ale byla to taky jedna z nejvíc protrápených osmitisícovek, co jsem zažil.“

„Letos se chystám na Annapurnu, která patří mezi ty obtížné. V roce 2013 pak na K2. Tu jsem lezl už čtyřikrát, dvakrát tzv. Skotský nebo také Baskický pilíř a jednou Abruzziho žebro, což je klasická – normální cesta. Při poslední expedici jsem se zranil již v základním táboře a musel jsem vrtulníkem odletět. Tentokrát chci ale zvolit cestu ze severu, z Tibetu- severní pilíř.“

„Je lékařka - záchranářka a expertka na problematiku ‚horské (výškové) nemoci‘. Leze také, ale zaměřuje se na skalní a horské záležitosti, nikoliv vysokohorské. Ale byla na Everestu ve výšce 7 500 metrů, takže s tím má osobní zkušenosti.“

„Žít a neškodit…“