Tisíce let zůstává - až na v podstatě drobné nuance - produkce obilovin neměnná. Zemědělci osejí pole, sklidí, kořeny zaorají, aby začal cyklus pěstování nové rostliny od semínka. Podle půdoznalců tak dochází ke zbytečnému vyčerpávání půdy a neefektivnímu plýtvání vodou, která je na produkci obilí spotřebována na každoroční úrodu. Jedním z řešení by bylo podle vědců nahradit jednoleté rostliny obilovin „trvalkami“, tedy rostlinami s robustnějším kořenovým systémem, které by nebylo nutné každý rok znovu vysévat. Úspory by se projevily podle nich nejen na spotřebě vody nebo i nafty, protože by odpadlo zaorávání a osévání, ale především by takový způsob pěstování obilovin byl šetrnější k zemědělským půdám. Pole by se pak podobala dobře udržovaným anglickým trávníkům. Hlubší kořenový systém by navíc řešil i další problém, který postihuje intenzivně využívané zemědělské půdy, a sice erozi. Navíc by taková pole pohlcovala více oxidu uhličitého. Ovšem ohromující je argument, že takové trvalé obilí by potřebovalo jen tři procenta hnojiv, než jednoleté rostliny. Hnojiva přitom produkci nejen prodražují, ale zároveň s sebou nesou hrozbu znečištění prostředí. Má to ale jeden háček...že trvalé obilí neexistuje. Ovšem jak vědci shodně tvrdí, s dostatečnou podporou by mohly být obilné trvalky na světě během dvaceti let. Takto vyvolaná zemědělská revoluce by podle nich měla nemenší význam, než ta první, která lovce a sběrače proměnila na usedlé rolníky, kteří se stali hnací silou prvních lidských civilizací.