Sesterská láska

0
623

Veronika byla o dva roky starší než její sestra Jana a od dětství považovala narození malé Jany za největší křivdu, která se jí v životě mohla stát. Rodiče se mohli z malého roztomilého andílka zbláznit a dvouletá Veronika byla najednou odstavená na druhou kolej. Žárlila na svou sestru strašně. Nesnášela ji a neudělala holčičce nic dobrého. Ani když byly sestry starší, nic se nezměnilo. Janička byla dál mámin a tátův miláček a Veronika to těžce nesla. To, co ona v Janiných letech nesměla, sestře rodiče dovolili. Za co bývala Veronika trestaná, Janě procházelo. Od čtrnácti let se Veronika těšila na svou plnoletost, až se odstěhuje a bude mít od sestry jednou provždy pokoj. Jana jakoby sestřinu nepřízeň nevnímala. S klidem se vnutila vždy přesně tam, kde ji Veronika nechtěla mít. Když začala Veronika s atletikou, Jana se přihlásila také. A ze závodů vozila medaile, na které Veronika nikdy nedosáhla. Veronika nastoupila na gymnázium, Jana dva roky po ní. Hned první rok skončila na nástěnce mezi nejlepšími studenty, zatímco Veronika byla stále jen průměrná. Svou sestru Jana velmi brzy vytlačila z redakce školního časopisu. Po maturitě Veronika zamířila na pedagogickou školu. Byla si téměř na sto procent jistá, že se za dva roky objeví ve škole i Jana a bude jí dál znepříjemňovat život. Sestra ale zamířila na ekonomku. Přestože byly obě vysoké školy ve stejném městě, dívky se během roku téměř nevídaly. Potkávaly se pouze u rodičů. Veronika byla konečně spokojená. Ve škole se jí dařilo, měla přátele a lásku. Pavel byl nejskvělejší kluk, jakého mohla potkat. Milovala ho. Byl to její nejlepší přítel a skvělý milenec. Ve všem si rozuměli. Bylo jí s ním nádherně, jako s nikým dřív. Po roce ji Pavel požádal o ruku. Neváhala ani chvilku. Byla šťastná a spokojená. Na svátky přivezla Pavla představit rodičům. Často Pavlovi vyprávěla o své rodině, o svém dětství a sestře, na kterou žárlila. Když o Janě mluvila nahlas, došlo jí, že vlastně její sestra nedělala nic špatně. Prostě byla lepší a jí vadila jen její existence. Uvědomila si, že by chtěla mít s Janou úplně jiný vztah. Chtěla by, aby se měly sestry rády. Janě by to zřejmě nedělalo žádné problémy. To ona se musí změnit a nahlížet na svou sestru jinak než dosud. Pavel žádné sourozence neměl a přesvědčoval ji, že je to štěstí mít sestru. Rozhodla se, že se musí změnit. K Janě se začala chovat mnohem srdečněji než kdy dřív. Sestra to brala jako samozřejmost. Byla milá, s Pavlem si hned porozuměla. První společný večer rodiny proběhl ve skvělé atmosféře. Všichni byli spokojení a milí a Pavel večer v jejím pokoji nadšeně chválil její rodiče i sestru. Znovu ucítila malinký osten žárlivosti, který okamžitě potlačila. Rozhodla se přeci, že bude jiná a na svou sestru už žárlit nebude. Jana může být hezčí, šikovnější, úspěšnější a oblíbenější, ona má ale Pavla. Vezmou se a budou šťastní, až do smrti. Druhý den se od nich Jana nehnula. Měli si s Pavlem stále co říct. Neklidně pozorovala, jak se její zářivá sestra směje každému Pavlovu vtipu. Všimla si, jak se Pavel dívá, když Jana při smíchu zaklání hlavu. Uvědomila si, že se Pavel celý den obrací častěji k Janě než k ní. Pochopila, že se své žárlivosti na sestru nikdy nezbaví. Nemůže ji milovat. Příliš dlouho jí záviděla a vyrůstala v jejím stínu, přestože ona byla ta starší a měla být v rodině jedničkou. Usínala vedle Pavla s myšlenkou, že hned druhý den s Pavlem odjedou a se sestrou se bude stýkat co nejméně. Rodinné oslavy bohatě postačí. V noci ji vzbudil divný pocit. Pavel vedle ní neležel. Tiše vstala. Najednou měla v hlavě jasno. Přesně věděla, kde svého snoubence najde. Došla k pokoji své sestry a otevřela dveře. Ani se nenamáhali zamknout. Viděla Pavla s obličejem staženým extází. Ležel na zádech a Jana na něm obkročmo seděla. I v této chvíli si uvědomila, jak moc je Jana krásnější než ona. Pavel měl své velké silné ruce položené na sestřiných ňadrech. Pavel měl zavřené oči, ale Jana se dívala přímo na ni. Usmívala se a nepřestávala se rytmicky pohybovat v bocích. Sbalila si své věci a odjela ještě v noci. Rodiče se ani nevzbudili. Jana zůstala ve svém pokoji. Pavel se stále dokola omlouval. Nechtěla nic slyšet. Chtěla jen pryč. Zbytek svátků strávila schovaná na chatě jedné své kamarádky. Nikomu nebrala telefon, s nikým nechtěla mluvit. Chtěla si jen utřídit myšlenky. Nakonec se rozhodla, že Pavlovi odpustí. Jana je mrcha, ona ji neměla k Pavlovi nikdy pouštět. Prostě bude jen dbát na to, aby se její muž už nesetkal s její sestrou. Vrátila se do bytu, kde žili s Pavlem a zjistila, že se její snoubenec zatím odstěhoval. Pak zjistila, že Pavel chodí s Janou. Láska jejího života. Muž, se kterým chtěla mít děti. Její nejlepší přítel. Když mu konečně vzala telefon, znovu se omlouval. Má ji stále rád, ale s Janou je to jiné. Vášeň. Neumí se jí vzdát. Několik týdnů si Veronika myslela, že musí zemřít. I to nejlepší v jejím životě má nakonec Jana. Přemýšlela, jak se zabít. Pak jí zavolala matka, aby jí oznámila, že se Jana a Pavel berou. Přestala chodit do školy, přestala se stýkat s lidmi. Seděla doma a přemýšlela o tom, jak bude dál žít. Bez své lásky a bez rodiny. Pak se rozhodla, že se nezabije. Našla si práci ve velkoskladu. S nikým se nestýkala, s nikým se nebavila víc, než bylo nutné. Po roce byla připravená jet opět domů. Matka jí občas zavolala. Věděla, že se Janě narodil chlapeček. Měla malého synovce, který mel v žilách krev jediného muže, o kterého kdy stála. Měl i jeho jméno. Uvědomila si, že je čas sestru a jejího manžela navštívit. Nemůže se až do smrti užírat a trápit se vzpomínkami na všechno, o co ji Jana připravila. Pavel si vybral její sestru a udělal jí dítě, které mělo být její. A ona si s tím musí poradit. S Janou, Pavlem a malým Pavlíkem se setkala v bytě rodičů. Všichni byli velmi rozpačití, jen Jana se tvářila, že se vlastně nic nestalo. Pavel se na ni díval s omluvou v očích. I tak se ale jeho pohled stále stáčel k Janě. Pavlík byl svému tátovi neskutečně podobný. Taková malá tátova kopie. Nevěděla, jak ji to bude bolet, až ty tři uvidí spolu, dokud nestála před nimi. Rozhodla se ale, že bude silná. Vydrží to. Musí. Alespoň chvíli. Alespoň tu chvíli, než rodinu uchlácholí v představě, že se s tím smířila. Že jim odpustila. Alespoň tak dlouho, než jí začnou věřit a nechají ji s jejím malým synovcem o samotě. Měla dlouhý čas přemýšlet, aby si byla jistá, že chce-li ranit matku, musí zabít její dítě. Věděla, že to zvládne a že se na to těší.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your name here
Please enter your comment!