Přitáhl si blíž k tělu starou deku, do které byl zabalen. Zima mu pronikala až do morku kostí. Otřásl se. Už ani nepamatoval, jak chutná spánek v teplé posteli. Krčil se ve sklepení starého a neobývaného domu. Rozbitá skla malých oken ho před mrazem nijak nechránila. Zavřel oči a představoval si, že leží ve vyhřátém pokoji. Mimo domov žil už několik let, ale letošní zima byla nejhorší, co pamatoval. Z domova odešel, když pochopil, že i jeho rodiče jsou proti němu. Všichni byli proti němu. Budil se v noci hrůzou. Z temných koutů pokoje ho sledovaly oči. Neustále ho někdo sledoval. Nemohl promluvit, nemohl udělat krok, aby ho někdo nesledoval. Užíral se strachem, ale nikomu nic neřekl. Nevěděl, komu by mohl věřit. V práci musel skončit. Už nemohl dál snášet ty pohledy a věčné sledování. Skrýval se doma. Rodičům řekl, že ho propustili. Matka se ho snažila přesvědčit, aby si našel jinou práci. On ale nechtěl. Ve svém pokoji se cítil alespoň trochu bezpečně. Když ho matka začala nutit, aby šel na úřad přihlásit se o sociální dávky, pochopil, že z domova musí odejít. Rodiče se spojili s jeho nepřáteli. Odešel bez rozloučení. Odjel do jiného města. Tam, kde ho nikdo neznal. Stranil se lidí a snažil se přežívat. Téměř s nikým nemluvil. Neměl žádné peníze. Byl už jen stínem silného mladého muže, kterým býval dřív. Občas ukradl jídlo v supermarketu. Někdy na něj prodavačky zavolaly policii. Někdy dělaly, že špinavého a na kost vyhublého muže nevidí, jak v kapsách odnáší rohlíky. Někdy mu dokonce připravily do pytlíku jídlo, které si pak bral s očima upřenýma k zemi. Odcházel rychle a vyhýbal se pohledům lidí. Když se odvážil, chodíval do azylového domu. Teplé jídlo, které mu tam dávali, hltal rychle, jen aby byl co nejdříve pryč. Když byl sám, cítil se alespoň trochu bezpečně. Kdyby ho dostali, neměl by žádnou šanci. Dostali by se mu do hlavy. Byl by s ním konec. Tady ve sklepení starého domu žil už druhý rok. Měl to tu docela rád. Nikdo sem nechodil. Nikdo nevěděl, že tu je. Dům byl zpola zřícený a stál na okraji města. Ve čtvrti, která měla brzy ustoupit nové výstavbě. To mu ale nijak nevadilo. Prostě si najde místo k přespání jinde. Někde, kde ho nebudou rušit ty oči. Kde bude sám. Když zaskřípaly dveře o patro výš, zpozorněl. Pomalu se posadil a vymotal se z deky. To světlo na schodech ho vyděsilo. Už si jdou pro něj. Čekal to dlouho. Nebyl ale připraven. Na schodech se objevil muž s baterkou v ruce. Od vidění ho znal. Někdy ho potkával v azylovém domě. Snažil se nedívat kolem sebe, ale na toho muže si pamatoval. Byl hlučný a stále se s někým hádal. Muž hlasitě zavolal na pozdrav. Trochu se přikrčil před jeho pohledem. Přál si, aby muž odešel. Ten se ale hrnul dolů k němu. Usadil se na starém trámu. Mluvil příliš hlasitě, aby mohl vnímat obsah jeho slov. Soustředil se na to, aby muži nepohlédl do čí. Pomalu potichu promluvil. Mluvil jen zřídka. Většinou si drmolil jen sám pro sebe. Na jiného člověka nepromluvil už několik měsíců. Prosil toho muže, aby odešel. Ať ho nechá samotného. On tu byl první. Muž se hlučně smál. Místa je v domě hodně pro oba. Když si rozdělají oheň, bude tu i teplo. Už věděl, že je ten muž jeden z nich. Pronásledují ho celý život. Vyhnali ho z domova. Poštvali proti němu jeho rodiče i přátele. Teď přišel až sem. Stáhl se do rohu sklepní místnosti a zamotal se do deky. Muž stále mluvil. Z tašky vytáhl nějaké jídlo. Nabídl mu, ale on si nevzal. Když mu rozdělal oheň, začal si pro sebe mumlat. Nechtěl oheň. Raději snášel zimu. Nechtěl, aby na něj bylo vidět. Oheň rozzářil střed místnosti a kouty sklepení ztmavly. Téměř okamžitě se ve tmě objevily oči. Přetáhl si deku přes hlavu. Ten muž je k němu dovedl. Druhý bezdomovec si zatím spokojeně popíjel z láhve laciného alkoholu. Měl šťastný den. Podařilo se mu získat nějaké peníze. Koupil si pití i jídlo. Teď navíc našel tenhle příjemný sklep. Určitě tu stráví několik dnů. Ten pošuk mu nevadí. Znal ho. Všichni na ulici se znali. Tenhle byl jiný. S nikým se nebavil. Vždy se objevil od nikud a stejně tak tajemně zmizel. Stále uhýbal očima a nemluvil. Byl příliš vychrtlý na to, aby přežil ještě dlouho. Po straně se na něj podíval. Bylo mu toho muže líto. Krčil se v koutě, hlavu odvrácenou a něco si mumlal. Blázen. Ale alespoň nebude sám. Společnost se hodí, i když takhle pochybná. Přikládal dlouho do noci. Hřál se u ohně. Ten druhý zůstával zalezlý v koutě, ohřát se nepřišel. Laciný alkohol mu začal stoupat do hlavy. Za chvíli byl na mol opilý. Usnul vedle ohně a začal hlasitě chrápat. Když šílený mladík vylezl ze své deky, už ho neslyšel. Spal tvrdě, jak opilci spávají. Naklonil se nad opilým mužem. Měl zavřené oči. Už ho neohrožoval. Neviděl ho. Věděl, že se ho musí zbavit. Jen tak se zachrání. Na zemi sebral kus kamene, které odpadávaly ze staré zdi. Rozpřáhl se a uhodil muže do hlavy. Chrápání se změnilo ve sténání. Ještě jedna rána a muž ztichl. Mrtvé tělo hodil na ohniště. Místnost potemněla. Oči, které ho stále sledovaly, se začaly vzdalovat do tmy. Tentokrát ještě unikl. Sebral ze země svou deku a vyrazil z domu ven. Musí pryč. Tady už není bezpečno. Musí se přesunout do jiného města. Někam, kde ho nikdo nezná. Šoural se pomalu mrazivou nocí. Do rána byl vzdálený od domu mnoho kilometrů. Nevěděl, že tu noc hasiči měli plné ruce práce. Hasili požár ve starém domě, který založil bezdomovec, když se chtěl v mrazivé noci ohřát u ohně. Další oběť letošních krutých mrazů, psalo se druhý den v místních novinách.