Jiřina se sklonila nad postýlkou svého dvouletého syna. Spící dítě co chvíli bolestivě našpulilo rtíky. Bodlo ji u srdce. Věděla, že její chlapeček trpí bolestmi i ve spánku. Ta strašná nemoc, se kterou se její syn narodil, postupovala rychleji, než si Jiřina představovala. Stále ještě měla v živé paměti, jak strašně umíral její bratr, kterého stejná nemoc pomalu stravovala kousek po kousku několik dlouhých let. Pozvolné umírání dítěte poznamenalo celou rodinu. Jiřina na své dětství vzpomínala s hrůzou. Vybavovaly se jí pouze vzpomínky na pláč, šero v pokojích, tlumené hlasy rodičů a nekonečné návštěvy v nemocnici, kde její malý bratr trávil poslední týdny svého života. Vzácná nemoc, která neměla být podle lékařů dědičná, zasáhla i jejího malého synka. Už věděla, co bude následovat. Už si to jednou prožila. Na všechno byla ale tentokrát sama. Otec dítěte si Jiřinu nikdy nevzal a přestože pravidelně platil alimenty, téměř se s ní a synem nestýkal. Když se Jiřina dozvěděla, že její chlapeček by mohl mít šanci v USA, kde údajně úspěšně vyléčili už několik dětí trpící stejnou nemocí, upnula se k této jediné naději. V České republice ale podobnou neověřenou léčbu ještě nepoužívali a pojišťovna odmítla zaplatit podobný experiment. Jiřina neměla šanci sehnat několik miliónů korun, které by léčba stála. Pokusila se vyřídit si půjčku. Ale ženě na mateřské dovolené bez majetku banky nepůjčily. Její rodiče byly v důchodu a neměli nic, co by jí mohli dát. Přátelé s lítostí vyslechli její problémy, pomoci ale nemohli. Pokusila se o veřejnou sbírku. Vždyť lidé byli často ochotní pomoci. Sešlo se ale jen několik desítek tisíc korun. Ona potřebovala milióny. A rychle. Protože čas se jejímu synovi neúprosně krátil. Byla bezmocná. Otec jejího dítěte si jen bez komentáře vyslechl, co by se dalo dělat a kolik by to stálo. Slíbil, že se ozve. Už druhý měsíc ale Jiřině nebral telefon a sám nezavolal. Nemoc neúprosně postupovala a pro dítě se každý další den stával utrpením. Věděla, že se nedokáže dívat a jen čekat, až dítě zemře. Na to neměla sílu. Musí jednat a zachránit svého chlapečka před týdny bolesti a utrpení. Už se rozhodla. Zabalila chlapečka do peřinky, aby se neprobudil chladem. Chtěla, aby dítě spalo. Už nikdy nemělo otevřít oči a vrátit se do světa, kde na něj už nic pěkného nečekalo. Přivinula chlapečka do náručí. Ještě se rozhlédla po bytě. Nezapomněla na nic. Na stole nechala ležet dopis pro své rodiče. Musela jim vysvětlit, proč odchází bez rozloučení. Všechnu svou sílu potřebovala na ten jediný krok. Dítě ze spaní krátce zaplakalo. Políbila světlé vlásky. Po tvářích se jí řinuly slzy, když stoupala po schodech do nejvyššího patra panelového domu, kde bydlela. Zastavila se u okna ve dvanáctém patře. Ještě malou chvíli, jen chvilinku štěstí. Přivoněla ke svému synkovi. Tolik milovala jeho vůni. Otevřela okno a pomalu se vyklonila ven. Tvář jí ovanul chladný vzduch. Věděla, že musí. Když s dítětem v náručí vyskočila, nevykřikla. Její pád noční tmou byl tichý a hrozivý. Obě těla našel až k ránu náhodný chodec. Telefon na stole Jiřinina bytu se rozezvučel. Otec jejího dítěte se marně pokoušel dovolat. Konečně měl všechny peníze pohromadě. Trvalo mu pouhé dva měsíce, než prodal dům po rodičích i svou pýchu, sportovní auto. Musel si i vypůjčit. Ale dokázal to. Peníze na léčbu svého syna, kterého vlastně ani pořádně neznal, měl připravené.