Seděl v pokoji a pozoroval, jak čtyřletá Anička spí. V domě bylo ticho. Její tvář orámovaná svatozáří stříbrných vlásků měla v tlumeném světle noční lampičky v sobě zvláštní klid. Dítě se ze spaní usmívalo. Něha a láska k dívence mu svírala hrdlo. Chtěl se postavit mezi ni a zlobu světa. Chránit ji vlastním tělem i za cenu nejvyšší. Nikdy se ale necítil víc bezmocný než teď. Aničky matku miloval už od dětství. Sledoval její cestu životem a vždy byl připraven být jí zcela k dispozici. Věděl, že ona jeho lásku nesdílí. Obracela se na něj ale pokaždé, když potřebovala pomoc přítele. Jako dnes si pamatoval, když za ním přišla, že je těhotná a otec dítěte s tím nechce mít nic společného. Neměla peníze a domů by se s dítětem vrátit nemohla. Neváhal tenkrát ani chvíli. Nastěhoval ji k sobě a svatba byla do dvou týdnů. Anička se narodila do úplné rodiny. Miloval holčičku jako svou vlastní. Žil pro své dvě holky, všechno dělal jen pro ně. Konečně byl dokonale šťastný. Aničce ještě nebyly ani dva roky, když její matku zabil při autonehodě opilý řidič. Tenkrát proseděl celé noci u postýlky spícího dítěte. Držel se drobné ručičky, která ho pomalu vytahovala z propasti zoufalství. Nakonec se opět dokázal nadechnout. A byla to opět Anička, kvůli které se vzdal myšlenky na pomstu. Vrátil se k holčičce domů, když prostál půl noci s nabitou zbraní v kapse před domem, ve které bydlel ten vrah. Sledoval siluety na pozadí rozsvíceného okna. Viděl muže, ženu a jejich děti. Rodinu, kterou jen trochu poznamenal stín viny. Našel v sobě sílu odejít a už nikdy se k tomu domu nevrátit. Myslel si, že všechno zlé je už za nimi. Když se vracel večer z práce a odešla holčičky chůva, čerpal z dítěte všechnu svou sílu a radost žití. Kvůli ní dokázal být i šťastný. Až do toho dne, kdy se na drobném bílém těle objevily první modřiny. Večer, když dítě koupal a všiml si modrých podlitin, popadl ho nejprve strašný vztek. Myslel si, že chůva nedala na holčičku pozor. Ta mnohem horší varianta mu ani na mysl nepřišla. Řadu lékařských vyšetření vlastně ani nebral příliš vážně. Konečný verdikt z úst Aniččina lékaře ho srazil na kolena. Leukémie, slovo znějící jak exotické ženské jméno, pro něj najednou nabralo zcela jiný rozměr. Změnilo se v hroznou noční můru, která mu nedovolila spát a nutila ho celé noci prosedět u dívčiny postele. Klesal stále hlouběji a nenacházel dno, od kterého by se odrazil. Nebyl žádný viník. Nikdo, koho by mohl zastřelit a ulevit tak svému žalu. Jeho holčička umírala a lékaři marně hledali vhodného dárce kostní dřeně. K ničemu byla jeho síla, zbytečné jeho peníze. Dal by všechen svůj majetek, jen neměl komu. V zoufalství si vzpomněl na biologického otce dítěte. Byla to naděje. Snad on by byl vhodným dárcem. Anna mu ale tenkrát neřekla, s kým dítě čeká. Pátral sám a platil i profesionály. Čas ale ubíhal příliš rychle. Konečně dnes zjistil to jméno. Hned ráno se za tím mužem vypraví. S malou nadějí usnul vedle Aničky neklidným spánkem. Ráno odešel dřív, než se dítě vzbudilo. U lůžka nemocné holčičky ho vystřídala chůva. Dům, ve kterém Aničky otec bydlel, už měl dávno nejlepší léta za sebou. Špinavý dvorek, otlučená omítka, okna zakrytá dekou. Věděl, že je to opilec a budižkničemu. Nepracoval, žil s rodiči a střídal ženy. Občas kradl. Nikdy nic velkého. Napadlo ho, že Anička je to jediné, co se tomu člověku v životě podařilo a on se jí dobrovolně vzdal. Rozhodl se, že nebude příliš otálet. Řekl narovinu, proč přišel. Ruce se mu netrpělivě svíraly v pěst, když ten chlap stále neodpovídal. Měl raději mlčet. S úšklebkem prohlásil, že už si vzpomněl. Anna byla děvka a feťačka. Upletla si někde haranta a chtěla to hodit na něj. On jim ale na jejich kličky s nemocným dítětem neskočí. Ať si třeba umře, jemu je to jedno. Nechce s tím nic mít. Původně chtěl nabízet peníze, ale slova toho muže mu vzala všechny myšlenky. Byl příliš unavený a příliš nešťastný. Věděl, že šance byla téměř nulová. Ani transplantace kostní dřeně by Aničku nezachránila. Chtěl to ale alespoň zkusit. Nedokázal nic nedělat. Ani nevěděl, proč si vzal s sebou zbraň. Stejně jako tenkrát, když zemřela Anna. Díval se na toho člověka, který v klidu žil a myslel na své dvě Anny. Myslel na ně i ve chvíli, kdy se dvorkem rozlehla rána a muž se neskutečně pomalu svezl k zemi. Myslel na ně i ve chvíli, kdy otočil zbraň proti sobě.