Cítila, jak jí panika svírá hrdlo a šíří se postupně do celého těla. Nemohla se nadechnout. Kůži jí pokrýval studený lepkavý pot. Slyšela, jak na dřevěné víko dopadala hlína. Chtěla křičet, ale ze staženého hrdla se nevydral ani hlásek. Konečně se nadechla a těsný prostor rozřízl nelidský jekot. Odrážel se od dřevěných stěn a vracel se zpět, až ji zcela pohltil. Zoufale se snažila prodrat se ven. Nehty škrábala dřevěné stěny svého vězení. Necítila, jak se jí odlamují a neviděla krvavé rýhy, které po sobě zanechávaly. Trvalo dlouho, než vysílená zůstala ležet na dně dřevěné truhly a jen tiše plakala. Nechápala, proč se jí to stalo. Kde se vzal ten člověk, který zazvonil u jejích dveří dnes, nebo to už bylo včera. Zcela ztratila pojem o čase. Bezstarostně otevřela a pustila do vlhkého studeného podzimního večera světlo a teplo svého domu. Než stačila couvnout o krok zpět a zavřít dveře, přitáhl ji ten cizí muž k sobě a vpíchl jí do ramene injekci. Cítila, jak jí rukou projíždí palčivá bolest a svět kolem ní se pomalu rozplynul. Když se probrala k vědomí, ležela nahá na dně dřevěné truhly, jejíž víko se právě zavíralo. Za svou bezstarostnost krutě zaplatila. Sama. Ve tmě a zoufalství. Pohřbená pod vrstvou půdy, jejíž charakteristický pach tlejícího vlhkého listí cítila přes dřevěné stěny svého vězení. Ležela a čekala na smrt. Věděla, že jí musí dojít kyslík. Příval paniky ji přiměl z hluboka se nadechnout a uvolnit sevřené hrdlo. Uvědomila si, že vzduch v truhle je stále poměrně čerstvý. Začala tápat zkrvavenýma rukama kolem sebe. Musela se posunout, aby dosáhla na sousední stěnu. Dokázala si kleknout. Truhla byla prostornější, než si původně myslela. Vzduch se mírně pohnul v jednom z rohů. Ucítila čerstvý závan. Když posunula obličej k tomu místu, tvář ji pohladil studený vlhký vzduch podzimní noci. Otvor v truhle byl velmi malý, aby jím prostrčila víc než prst. Vedl kamsi do tmy. Zůstala dychtivě přitisknutá zvednutým obličejem k jedinému poutu s vnějším světem. Nevěděla, jak dlouho tak seděla schoulená v koutě dřevěné cely. Nepočítala hodiny. Snad i vyčerpána strachem na chvíli usnula. Když uslyšela ten zvuk, rozrazila ji vlna naděje. Tam venku, nahoře, někdo je. Přitiskla ucho k otvoru. Už rozeznávala jednotlivá slova. Poznala mužský hlas. Pak s hrůzou pochopila. Ten muž se modlil. Slova, vysílaná k Bohu, na ni působila stejně, jako zvuk hlíny padající na dřevěné víko. Věděla, že nahoře je její věznitel. Přesto se pokusila. Přiložila ústa co nejblíže otvoru a prosila. Její vzlykavé prosby o záchranu se mísily s jeho modlitbou. Čím hlasitěji volala, tím hlasitější byla i jeho modlitba. Pak odešel a ona po chvíli také zmlkla. Vyčerpaná marnou nadějí. Přišel ještě několikrát. Ve tmě a zoufalství, pohřbená pod zemí, čekala dychtivě na jeho slova modlitby, která by ji vyvedla alespoň na chvíli ze samoty. Naprostou beznaděj chvílemi střídala jiskra naděje. Přeci ji musí hledat. Její přítel, rodiče, kamarádka. Někdo si musel všimnout, že se ztratila. Najdou ji. Každou chvíli uslyší nástroje záchranářů, kteří se k ní prokopou navršenou hlínou. Už ji nesužoval jen strach a samota. Daleko více ji trápila žízeň a pocit hladu. Už nedokázala volat a prosit, když zaslechla slova modlitby. Jen k nim sípavě a potichu přidala ta svá. Věděla, že se blíží smrt. Obcházela kolem a natahovala k ní studená vlhká chapadla. Zmučená mysl si začala vytvářet fantastické obrazy, které vystupovaly z temnoty kolem ní. Žízní oteklý jazyk a rozpraskané rty jí už nedovolily promluvit. Zavřela oči a nechala se unášet do temnot. Muž klečící u kříže dokončil modlitbu a zaposlouchal se do ticha. Tu ženu už dlouho neslyšel. Věděl, že nemohla déle vydržet. Dnes tu byl naposledy. Vytáhl sítko, které krylo malý otvor do podzemí, a přihrnul na trubku hlínu. Vytáhl dřevěný kříž, který označoval hrob té ženy. Padající listí zcela zakrylo stopy po nedávném kopání. Cítil uspokojení. Dlouho ji sledoval. Její bezstarostný život plný hříchu. Vzal na sebe její vinu. Bylo to pro něj těžké a bolestné, ale snad ji dokázal zachránit před zatracením. Před smrtí ji provedl cestou k Bohu. Nebyla první, které takto pomohl. A nepřestane, dokud bude moci. S křížem procházel podzimním lesem a hledal místo, které by ho oslovilo. Když ho našel, začal kopat. Je tolik žen, které potřebují jeho pomoc.