Obcí se pomalu plížil strach. Usazoval se v temných koutech ulic, číhal ve sklepech domů, odrážel se v tísnivé atmosféře podzimních dnů. Rodiče bedlivě hlídali své děti, sledovali každý jejich krok a v obavách čekali na události, které přinášely nové dny. Myšlenky všech se stále vracely k rodině, která ten podzim přišla o své srdce. Když se dvanáctiletá Maruška nevrátila domů, pomáhali hledat všichni. Lidé ve vesnici se vzájemně dobře znají. Vědí, co koho trápí a kdo prožívá šťastné dny. Maruška byla milá, tichá holčička, kterou si její starší rodiče vymodlili. Ženské ještě měly v dobré paměti, kolik úporných let se její rodiče o dítě snažili. Když se Maruška narodila, chlapi slavili do rána. Celáobec zatajila v šoku dech, když se tělo dvanáctileté Marušky našlo na břehu potoka, kam si chodily děti hrát. Napůl zakrytá olámanými větvemi, nahá, bledá, tělo pokryté ranami a podlitinami. Pohozená jako použitá a už nepotřebná věc. V mrtvé tváři navždy vrytý výraz bolesti a strachu. Kriminalisté začali svou práci. Lidé se na ulicích míjeli se sklopenýma očima. Sledovali se podezíravě úkosem. Šeptali si polohlasem, že Marušku před smrtí někdo krutě týral, znásilnil a nakonec uškrtil. Matky k sobě tiskly svoje děti, otcové zatínali ruce v pěst. Svou bezmocnost skrývali za silná slova. Večer v hospodě panovala vzácná shoda. Všichni byli za jedno. To zvíře si zaslouží smrt. Jak přibývalo vypitého alkoholu, byli si chlapi stále jistější. Udělat mu stejné, čím si prošla Maruška. Po několika dnech vyšetřování z policie prosákla informace, že pachatel je s největší pravděpodobností někdo místní. Téma hovoru nad půllitry piva i před obchodem se změnilo. Lidé začali spekulovat, kdo z těch, které znají celý život, by byl takového zvěrstva schopen. Nikdo nechtěl na nikoho ukázat, ani šeptem nezaznělo žádné jméno. Nakonec se chlapi v hospodě shodli. Není to nikdo z nich. Znají se dobře. To by žádný z nich neudělal. Ale ten nový chlap. Ten, co koupil bývalou faru i s márnicí. Bydlí sám vedle hřbitova. S nikým se nestýká. Nikdo o něm vlastně nic neví. Vzal se tu bůhví odkud. S nikým ze vsi se nestýká. O ceně fary prý nesmlouval. Kdo by chtěl bydlet vedle hřbitova. Kdo by kupoval tak velký dům, když je sám. Jen někdo, kdo má co skrývat. Vesnice začala muže podezíravě sledovat. Řeč se neustále stáčela jen k němu. Když kriminalisté vydali tělo Marušky rodičům, na pohřeb se sešla celá ves. Ženské plakaly, chlapi odvraceli pohledy. Maruščina matka se nad otevřeným hrobem svého dítěte zhroutila a ze hřbitova ji odvezla sanitka. Otec si ještě podal ruku se sousedy a pak odjel za svou ženou. Večer v hospodě se o ničem jiném nemluvilo. Chlapi si připili a rozhodli se, že nebudou čekat. V jejich vesnici nikdo děti mordovat nebude. Vždycky tu bylo bezpečno a klid. A teď tohle. Sešli se za hospodou. Ten největší rváč z nich svíral v kapse boxera. Nikdo nemluvil, když se vydali v sychravé podzimní noci mezi keři zadní cestou k faře. Jeden z nich zabušil na dveře. Šouravé kroky, světlo na zápraží se rozsvítilo. Stál v otevřených dveřích a bez výrazu se díval na skupinu podnapilých mužů. Nevěděl, co mu mohou chtít. Nevykřikl, když ho čísi ruce popadly za rameno a vytáhly ven z domu. Nikdo nic neříkal, když dopadla první rána. Zakryl si rukama hlavu a schoulil se na zemi do klubíčka. Muži ho obestoupili. Kopali do něj a bušili pěstí. Kovový boxer navlečený na silné pěsti mu rozbil hlavu. Už byl dávno mrtvý, když ještě dopadaly rány na jeho tělo. Přes mrtvé tělo na sebe pohlédli. Ten pohled znamenal slib. Nikdo se nic nedozví. Všichni budou mlčet. Všichni v tom jedou spolu. Druhý den kriminalisté znovu vyrazili do vsi. Přivedla je sem další vražda. Tělo brutálně ubitého muže našla pošťačka. Tu smrt nechápali. V domě se nic neztratilo. Ten muž neměl nepřátele. Odstěhoval se na vesnici, když jeho žena a dvě děti zemřely při autonehodě. Opilý řidič naboural její vůz, když vezla děti ze školy. Nedokázal žít ve městě, kde mu je všechno připomínalo. Pustili se do práce. Věřili, že jeho vraha odhalí stejně rychle, jako vraha malé Marušky, kterého ten den poslali za mříže. Nakonec to nebyl nikdo místní, jak se ve vesnici povídalo. Na Marušku si počíhal řidič autobusu, který dítě vozil každý den do školy.