Plán ministerstva, který počítá se zákazem umisťování dětí do tří let do kojeneckých ústavů, vyvolal plamennou veřejnou diskusi. Ačkoliv na jedné straně jsou mnozí, kteří tuto myšlenku plně podporují, a na druhé ti, co před tímto unáhleným krokem varují, většina se shoduje na tom, že zrušení kojeneckých ústavů není nic nového pod sluncem a jde v principu o správnou věc. Obavy ale panují nad tím, zda je vůbec možné v tak krátké době realizovat tuto myšlenku v praxi tak, aby fungovala. „Je to vize dobrá, ale není nová. Zabývá se jí každý společenský systém. Dítě má právo žít v rodině, ale také má právo na přiměřenou úroveň, včetně bydlení, zdravotní péče, zajištění potravy, a těžko si myslet, že toto všechno najednou v pěstounské rodině bude,“ zastává názor Jiří Bureš, bývalý šéf odboru péče o dítě Magistrátu města Mostu, který má v této oblasti letitou praxi a bohaté zkušenosti. Pěstounské rodiny totiž musí procházet speciálními kurzy a psychologickými testy a podle Bureše je jen velmi málo lidí, kteří chtějí procházet tímto systémem a stát se pěstouny. „Pokud se pěstouni dostanou do nesnází, existují sice poradenská centra, psychologové atd., ale něco jiného je, když se dítě vymyká. Může být kriminalizované a náhradní rodina na toto nebude připravená. Proto je nezbytné, aby takové rodiny procházely psychologickými testy a podobně. Existují návody, jak tyto rodiny vychovat, ale jak pěstounské rodiny získat a ukotvit, na to nikdo recept nemá,“ podotýká Jiří Bureš.

Velké pochyby vyvolává i předpoklad, že za tak krátkou dobu bude možné vybudovat v Čechách systém profesionální pěstounské péče na takovou úroveň, jako funguje jinde v Evropě, kde je navíc mnohem propracovanější systém podpory sociálně slabých rodin a práce s nimi. „Ze zkušenosti vím, že s náhradní rodinnou péčí byl vždycky obrovský problém, protože nebyl vždy dostatek výběru a zájem o pěstounskou péči. Dát si do vínku, že budou zrušeny kojenecké ústavy, je proto velice radikální řez a u nás k tomu nejsou vytvořeny podmínky,“ domnívá se Jiří Bureš, podle něhož vytvořit za 24 měsíců dostatek profesionálních pěstounských rodin smířených s tím, že jim je dítě svěřeno jen dočasně, bude velmi obtížné, ne-li nemožné. „Kvalifikovaných lidí je dost, stejně tak i kvalifikovaných odborníků v kojeneckých ústavech. Dítě má právo na rodinu – v jakémkoliv pojetí, ale zároveň musí být ochráněno v případě, kdy nemusí být chtěné, a tady kojenecké ústavy sehrávají svou důležitou úlohu. Po celou dobu shánění náhradních rodin se nám nepodařilo sehnat tolik profesionálů, kteří by se chtěli této otázce věnovat,“ upozorňuje Jiří Bureš.

Zcela logicky se také vynořují v souvislosti s budováním systému profesionální péče, kdy by měli pěstouni pobírat odměny ve výši dvaceti tisíc korun spolu s dalšími finančními výhodami, i opodstatněné obavy z toho, zda se poté dítě nestane „zlatým vejcem“. „Jestliže pěstouni dnes nejsou, a poté jich bude dostatek, tak to bude jen na základě finanční motivace. I dnes pěstoun dostává určitou odměnu, ale když chce dítě opravdu dobře vychovat, tak mu tyto odměny stejně vše nenahradí, “ říká ředitelka mosteckého kojeneckého ústavu Milada Šilhová. S tím, že by finančně podporovaná pěstounská péče mohla být do budoucna lákadlem, souhlasí i Jiří Bureš: „Lidé sáhnou po penězích a dítě bude zlaté vejce. Je potřeba zvážit, zda si nezaděláváme na jiný průšvih, kdy nepůjde o lásku, ale o peníze.“