Rozhlédl se po tělocvičně. Z přehrávače se linula příjemná relaxační hudba. Děti ležely na barevných podložkách a měly zavřené oči. S prohlídkou byl spokojený. Všechny reagovaly na jeho konejšivý tón hlasu a klidná slova podle jeho očekávání. S relaxací u dětí měl dlouholetou praxi. Věděl, co má dělat a věděl také, co může od dětí očekávat. Většina dětí, které před ním ležely, si prošla už ve svém útlém věku měsíci trápení a bolesti. Některé se ocitly v zařízení, kde pracoval, protože si s nimi jejich rodiče nevěděli rady. Děti byly neduživé, hubené a odmítaly jíst. Další potřebovaly pobyt v klidném a hojivém horském prostředí kvůli prodělané nemoci. Všechny do jednoho ale potřebovaly lásku a péči, které se jim podle jeho zkušeností doma nedostávalo. Křehké a zranitelné postavičky se zdály ve velké tělocvičně ještě menší a bezbrannější. Nikdy nechápal rodiče, kteří dovedli své děti až do jeho ozdravovny. Přicházely sem jako vystrašené uzlíky plné stresu. Nikdo nemohl čekat, že za pouhý měsíc napraví škody na dětské duši, které rodiče pozvolna páchali na svých dětech po řadu měsíců. Svůj vztek a zlost dovedně skrýval za maskou profesionality, když předával děti zpět rodičům. Malého kluka, jehož rodiče se při rozvodu trestali vzájemnou nenávistí bez ohledu na pocity svého dítěte, který kvůli hádkám dvou nejmilejších lidí začal odmítat jídlo. Holčičku, která chtěla umřít kvůli šikaně spolužáků a lhostejnosti upracovaných rodičů. Měsíc dával dohromady střípky dětské duše, aby je pak vrátil do rukou těch, kteří měli na zkáze největší podíl. Klidné oddechování dětí pro něj bylo rajskou hudbou. Přál si, aby jeho děti, jak jim říkal, mohly být šťastné. Aby jim to dospělí umožnili. Dobře věděl, že děti ke skutečnému štěstí nepotřebují mnoho. Určitě méně než jejich rodiče. Stačí jim pozornost a láska. Láska. Právě to byl jeho největší problém. Tolik ty děti miloval. Chtěl pro ně jen to nejlepší. Zahleděl se na šestiletou dívenku, která k nim přišla teprve před pár dny. Několik prvních nocí holčička proplakala. Teď už se ale zdála klidnější. Věděl, co ji trápí. Uměl to s dětmi. Většinou mu začaly důvěřovat velmi rychle a také se mu svěřovaly se svým největším tajemstvím. Holčička vídala v noci svého otce, jak bije maminku. Přes den hráli její rodiče dokonalý pár. V noci, když si mysleli, že jejich dítě spí, nastolil otec v rodině teror. Nikdy jim neřekla, že o tom ví, ale nemohla spát. Věřila, že dokud bude vzhůru, táta maminku bít nebude. Lítostí nad malou holkou, která už byla kvůli nedostatku spánku jen jako slabá muška, se mu sevřelo hrdlo. Sedl si k ní na podložku a pohladil ji po plavých jemných vláskách. Otevřela oči a důvěřivě se na něj podívala. Ten její modrý pohled. Zasáhl ho hluboko v duši. V podbřišku cítil mírné mravenčení. Znovu dívenku pohladil. Rukou jí sjel po bílém hrdle a skončil na rameni. Ten večer nemohl usnout. Tiše přešel po chodbě a otevřel dveře dívčího pokoje. Ani ona nespala. Šeptem ji vyzval, aby šla s ním. Na setmělé chodbě nikdo nebyl. Odvedl ji do svého pokoje a zamkl za nimi dveře. Posadil dítě na postel. V očích měla stále ten důvěřivý pohled. Přisedl si k ní. Potřebovala jeho pomoc. Začal ji hladit. Dítě se trochu odtáhlo. Výraz jejích očí se změnil. Ještě nevěděla, o co mu jde, ale už se cítila nepříjemně. Když s ní skončil, ležela na posteli a zase brečela. Ucítil mírnou výčitku. To ale nebyla jeho vina. To ty její rodiče. Nechránili svůj poklad. Poslali vystrašené dítě do ozdravovny a věřili, že se tím vyřeší jejich problémy. Ještě jednou se k dítěti sklonil. Nikomu nesmí nic říct. Jestli někomu jen slovíčko prozradí, bude muset rodičům říci, jak zle se zachovala. Otec pak určitě bude maminku bít ještě víc než dřív. To přeci nechce. Mezi vzlyky zavrtěla hlavou. Usušil jí slzy a opatrně vykoukl na chodbu. Nikdo tam nebyl, tak vystrčil holčičku z pokoje. Díval se za drobnou postavičkou, která pospíchala do své postele. Zavrtěl nechápavě hlavou. Jak jen mohou rodiče svým dětem tak ubližovat.