Vzpomínal na svého bratra. Bylo mu čtrnáct let, když po návratu ze školy našel svého bratra oběšeného na koženém opasku ve společném dětském pokoji. Matka tenkrát plakala a stále dokola opakovala, že nechápe, jak to mohl její synáček udělat. On to chápal. Sám měl tolikrát chuť sáhnout si na život. Nikdy ale v sobě nenašel tolik odvahy. Jeho malý bratr ano. Když v noci prvně jejich otec přišel do dětského pokoje a místo něj si odvedl malého bratra, chtěl něco udělat. Místo toho ale zůstal schoulený pod peřinou, křečovitě si objímal kolena a bojoval s hrůzou a zároveň úlevou, že už v tom není sám. Věděl, že by měl jít za matkou, měl by říct někomu dospělému, co jemu a teď už i bratrovi jejich otec dělá. Nenašel v sobě ale sílu. Styděl se a sebe i za otce. Chtěl co nejdříve odejít z domova. Říkal si, že už to nebude dlouho trvat. Omlouval sám sebe. Vezme pak bratra k sobě, namlouval si. Ve skutečnosti ale věděl, že uteče a bratra nechá otci napospas. Nepomůže mu, stejně jako mu nepomohl tenkrát, když pro něj otec prvně přišel do dětského pokoje. Otec zemřel jen pár měsíců po sebevraždě svého syna. Lidé říkali, že se upil. On ale dobře věděl, že ho zabily výčitky. Nelitoval ho a nelitoval ani matku. Měla to vědět, co se u nich doma děje. Ona jim měla pomoct. Byla dospělá. Místo toho nechala mladšího syna zemřít a staršího odejít do života s hlubokou krvácející ránou výčitek. Zklamal a nepomohl, když měl. Teď už je ale dospělý i on. Na otce už nemůže, ale takových je hodně. Stačí je jen hledat. Připojit se na internet, prozradit o sobě trochu. Nalákat ostatní na mladé chlapce, které by mohl poskytnout. Ne všichni mají dva syny. První muž se ozval dřív, než byl vůbec připraven. Měl ho odmítnout, ale nedokázal to. Pozval muže k sobě. Nesmlouval o ceně. Bylo mu jedno, kolik muž za chvíle s malým chlapcem nabídne. Neměl v úmyslu svou část obchodní dohody splnit. Udělá, co je potřeba a odjede. Odjede někam daleko. Uměl dobře řeči. Vždycky mu to šlo. Odjede do ciziny, pár let počká a zopakuje to v jiné zemi. Tenkrát byl ještě dítě, teď už je muž. Ve smluvenou dobu vyzvedl svého klienta v kavárně na druhé straně města. Odvezl ho do domu, který mu zůstal po rodičích, když i matka podlehla zhoubné nemoci. Tenkrát ji nelitoval a v posledních dnech jejího života se o ni nepostaral. Jen jí řekl, proč se její syn ještě jako dítě pověsil. Neodpustil jí a ona to ani nečekala. Teď vedl setmělým domem toho na první pohled seriózního muže. Dobře oblečený s jemnýma rukama. Potily se mu dlaně a stále si posouval drahé brýle, které mu klouzaly z nosu. Nemluvili. Když otevřel dveře pokoje se zazděným oknem a rozsvítil světlo, muž se trochu usmál. Dětský pokoj zůstal zařízený stejně, jako když tam žil se svým bratrem. Tomu muži se to líbilo. Představil si strach a hrůzu, kterou prožívali, když se v noci krčili pod dekami a čekali, kterého z nich si otec odvede. Tenhle pedofil čeká, že mu sem přivede stejně vyděšené dítě, jako byl tehdy on sám. Že si vezme útlé dětské tělíčko cizího chlapce, kterého už nikdy neuvidí a zanechá v jeho duši nesmazatelné znamení hanby a ponížení. Že za to zaplatí a až bude hotov, odjede zpět do svého světa. Tmavý dům s pokojem bez okna nechá někde za sebou. Teď se usmál i on. Pomalu zavřel dveře a otočil klíčem. Klíč vyndal ze zámku a vložil si ho do kapsy kalhot. Muž na něj překvapeně zíral. Pak se v jeho očích objevila nespokojenost a zlost. Nařídil, aby otevřel dveře. Chtěl odejít. Už neměl chuť. Zlost vystřídal strach, když na něj namířil pistoli, kterou měl schovanou vedle dveří. Už nenařizoval. Prosil. Prosby ale v tomhle pokoji neměly nikdy žádnou velkou váhu. On to musí vědět. Prosil často a nikdy mu to nepomohlo. Myslel si, že bude smrt toho muže prodlužovat. Že si ji vychutná. Když ale pomyslil na svého bratra, tvář toho muže překryla tvář jejich otce. Vystřelil plný vzteku. Ohlušující rána dlouho doznívala v uzavřeném prostoru. Cítil spáleninu a krev. Muž ležel zhroucený v kaluži krve, která se pomalu šířila z pod jeho těla. Chvíli zůstal stát a čekal, zda se dostaví úleva. Odpuštění. Nic takového. Jedna smrt nesmaže vinu všech mužů, kteří si v noci pro vlastní chtíč berou těla i duše malých dětí. Nesmaže ani vinu dítěte, které ze strachu nechalo svého bratra projít stejným peklem. Jen malou chvíli měl pocit, že přeci jen pro bratra něco udělal. Ten pocit stál za to. Chtěl ho pocítit znovu. Potřeboval to. Věděl, že bez toho by stejně brzy skončil jako jeho bratr. Už by neměl sílu. V noci se zbavil toho těla. Pokoj uklidil a zahladil všechny stopy. Dům zavřel a odjel. Nikomu neřekl, kam jede. Z konta vybral všechny peníze, které sám dokázal vydělat a které mu zůstaly po spořivém otci. Ještě je čas. Může svůj kousek zopakovat někde jinde v Evropě a pak se vydá na jiný kontinent. Mužů, kteří jsou ochotni zaplatit za chvíle s malým dítětem, je všude dost. On je ochotný udělat pro tu malou chvilku, po kterou cítil úlevu ze svých výčitek, cokoliv.