Už hodnou chvíli seděl v autě na ulici naproti domu, kde ta žena bydlela. Trpělivě čekal. Měl čas. Sledoval ji druhý týden. Stále si ještě nebyl úplně jistý, že je vhodná pro něj. Muž, který přecházel před vchodem domu, byl mnohem netrpělivější. Neustále se díval na hodinky a pokoušel se telefonovat. Konečně se objevila na rohu ulice. Šla nejistým krokem. Byla opilá. Za ruku táhla malého chlapce. Ve světlech pouličních lamp bylo vidět, jak je dítě v této pozdní noční hodině unavené a uplakané. Muž se ke dvojici rozeběhl. Chvíli se hádali, pak muž popadl dítě do náručí a odnesl ho do vozu. Už si ženy nevšímal. Nastoupil a i s dítětem odjel. Žena se opřela o lampu a chvíli jen tak stála. Rozhodl se a vystoupil z vozu. Když k ženě došel, nasadil svůj nejpříjemnější obličej. Lichotivě se na ženu usmál. Nedůvěřivě si ho změřila očima zastřenýma alkoholem. Cítil, jak z ní laciné pití táhne. Dokázal se neušklíbnout. Ve tváři té ženy byly znát stopy bývalé krásy. Noční život, alkohol a cigarety už ale dávno všechnu krásu smazaly. Dali se spolu do řeči. Ženám se dokázal vždy vlichotit. Po deseti minutách ho pozvala do svého bytu. Rozhlédl se ulicí. Byla liduprázdná. Napadlo ho, že tentokrát jde všechno příliš snadno. Podržel ženě galantně dveře od domu a pomohl jí do schodů. Za dveřmi bytu zůstal stát. Smála se a začala se svlékat. Rozepnula si halenku a obnažila před ním bílá prsa. Ten pohled v něm vzbudil spíš nelibost. Rozhodl se, že nebude nic prodlužovat. Řekl si o skleničku vína. Než otevřel láhev, byla už úplně nahá. Alespoň s tím nebude práce, napadlo ho. Do její skleničky přidal bílý prášek. Drogu, po které bude žena spát. Po přípitku odložil skleničky na stůl. Pevně stiskl její ruce a držel si ji dál od těla. Ospale cosi mumlala. Netrvalo dlouho a usnula. Nechal ji ležet na zemi a odešel do koupelny. Začal napouštět vanu. Než nateklo dost vody, pečlivě umyl svou sklenku a uklidil ji zpět na místo. Otřel všechno, čeho se dotknul. Pak spící ženu odvlekl do koupelny a ponořil do vany. Chvíli sledoval, jak na hladinu stoupají bublinky. Když si byl jistý, že žena nedýchá, zahladil poslední stopy po své přítomnosti a odešel z bytu. Byl spokojený. Dnes to šlo všechno tak snadno. Myslel na muže, který si odvedl malého chlapce. Už se o něj nemusí bát. Ta opilá žena se k dítěti už nikdy nedostane. Nebude ho bít, nechávat samotného doma, trápit ho hladem. Věděl, že by se otec dítěte mohl obrátit na soud, věděl ale také, jak dlouho soudy takové věci řeší. Měsíce plynou a v dětských duších zůstává stále hlubší rána, která se pak jen těžko hojí. A někdy liknavost soudů vede až k tomu nejhoršímu. Věděl to z vlastní zkušenosti. Když se narodila Maruška, už věděl, že její matku nemiluje. Byl to omyl. Vlastně s ní neměl nic společného, kromě toho dítěte. O Marušku ale stál. Chtěl se o ni starat. Miloval to dítě a chtěl, aby mělo pěkný život. Marušky matka ale byla alkoholička. Opíjela se a o Marušku nepečovala. Snažil se celou věc vyřešit zákonnou cestou. Usiloval, aby bylo dítě svěřeno do jeho výhradní péče. Chtěl Marušku izolovat od nebezpečné matky. Soudkyně ale váhala s konečným rozhodnutím. Maruška žila střídavě u matky a u něj. Vracela se k němu v zuboženém stavu. Bojoval dál, aby holčička k matce nemusela. Rvalo mu srdce, když brečela, že k mámě nechce. Nevzdával se ale a bombardoval stále soud svými návrhy a požadavky. Konečně se zdálo, že uspěje. Pro Marušku už ale bylo pozdě. Její matka se zase jednou opila a zapálila dům. V plamenech zemřely obě. Věděl, že je to jeho vina. Měl jednat rázně. Nespoléhat se na soudy. To on posílal své dítě k té ženě. Nechával Marušku u ní, i když věděl, jak je nebezpečná. Nad hrobem své malé si přísahal, že svou vinu napraví. Ze svého dřívějšího života znal několik otců, kteří bojovali o své děti stejně jako on. Zdánlivě se všemi přerušil styky po smrti dcery, ale sledoval je stále. Věděl, kde si bývalí partneři jen dělají naschvály a kde dětem hrozí skutečné nebezpečí. Věděl, že ženy si poradí. Soudy jim většinou dávají za pravdu. Muži na tom byli hůř. Poprvé zasáhl dva roky po Maruščině smrti. Ta žena, která se neštítila dítě bít a pálit ho cigaretou, trápit hlady a přitom všem se ještě vysmívala zoufalému otci, se prostě jen tak ztratila. Jen on věděl, kde leží její tělo. Už ji nikdo nenašel. Za poslední roky takhle pomohl několika rodinám. Rozšířil okruh svého zájmu po celé zemi. Za svým posláním se stěhoval. Dnes to šlo snadněji než jindy. Spokojeně dojel domů, smyl ze sebe všechny stopy té ženy a lehl si do postele. Myslel na toho chlapečka. Je v bezpečí u svého otce, který ho miluje a postará se o něj. Myslel na Marušku. Ráno zajde na hřbitov. Musí vyměnit kytku a dát Marušce nové hračky. Pak si dá pár dnů volno. Bude jen chodit do práce a bavit se s lidmi jako ostatní normální lidé. Věděl, že to vydrží jen chvíli. Pak ho to nutkání opět požene vpřed. Začne hledat dítě, kterému bude muset pomoct. Je jich hodně. Nebude hledat dlouho. Spokojeně usnul.