Potichu zavřela dveře dětského pokoje. Čtyřletá dvojčata klidně oddechovala. Holčička se ze spaní usmívala. Ten dětský úsměv jí zahřál a dal pocit, že udělala správnou věc. Od otce svých dětí odešla před několika týdny. Přátelé jí pomohli najít malý a poměrně laciný byt daleko od místa, kde rodina dřív bydlela. Věděla, že by jinak nikdy neměla klid. Dokud manžel bil jen ji, stále si říkala, že to nějak vydrží. Někdy ho nenáviděla, ale jindy si zase neuměla představit život bez něj. Až do doby, než se vrátil opilý pozdě v noci domů, vzbudil jí i děti a trval na tom, že se budou všichni společně bavit. Chtěl tančit, pouštěl hlasitou hudbu, chtěl, aby s ním pila. Když rozespalé vystrašené děti začaly brečet, začal je bít. Surově zbil i ji, když děti bránila. Nakonec zmoženě usnul v kuchyni na zemi. Ten den se rozhodla, že od něj odejde. Aby získala alespoň trochu času a klidu pro děti, zavolala ještě tu noc policii. Čerstvé modřiny na její tváři, rozbitý ret a uplakané děti dosvědčily domácí násilí. Její opilý manžel putoval na záchytku a dalších deset dnů měl zákaz vstupu do bytu. Věděla, že bude zákaz respektovat. Vždy, když ji zbil, styděl se a několik týdnů byl na ni hodný. Nechtěla s ním ale mluvit, aby ji ještě nepřemluvil. Rozhodla se, že nedovolí, aby týral děti. Během deseti dnů se odstěhovala do nového bytu. Z mateřské a s pomocí rodičů nájem malého bytu zvládne. Podá žádost o rozvod a za svým životem v manželství udělá tlustou čáru. Bylo chvíli před jedenáctou hodinou v noci, když někdo lehounce zaklepal na dveře. Se zatajeným dechem přešla ke dveřím a vyhlédla kukátkem na chodbu. Věděla, že za ní manžel přijde. Když ho ale viděla stát na chodbě s kyticí a dvěma nákupními taškami, sevřelo se jí hrdlo. Nebyla připravená na setkání s ním. Opět tiše zaklepal. Otevři, vím že tam jste. Jen jsem něco přinesl dětem. Hned zase půjdu. Slibuju. Prosil a ona věděla, že mu opět neodolá. Když byl střízlivý, byl nejlepší mužský jejího života. Chvíli bojovala sama se sebou a pak otevřela. Pozvala ho dál. Posadil se do kuchyně ke stolu. Kytici rozpačitě držel před sebou. Vzala si ji i hračky a dobroty, které přinesl dětem. Chvíli mlčeli. Pak začal on mluvit. Omlouval se a sliboval, že se změní. Všechno to slyšela tolikrát. Dobře to znala. Tentokrát ale slíbil, že půjde na léčení. Už žádný alkohol. Nikdy. Miluje je a nechce je ztratit. Cítila, že ztrácí vůli odporovat mu. Pak si ale vzpomněla na vystrašené oči svých dětí. Chci se rozvést, řekla do ticha. Chvíli se na sebe dívali. Jeho oči se měnily. Z pokory do vzteku. Nestačila vstát od stolu, když už jí surově držel za ramena a třásl s ní. Zavřela oči. Teď přijde rána. Snad už naposledy. Rána pěstí ji poslala na zem. Kopance už ani nevnímala. Jen nekřičet, aby se nevzbudily děti. Z prokousnutého rtu jí tekla krev. Když zahlédla mezi dveřmi pokoje dvě postavičky v pyžamkách s obrovskýma očima plnýma děsu, začala křičet o pomoc. Snad ji sousedé uslyší. Zvonění a bouchání na dveře jí dodalo sílu se bránit. Podařilo se jí postavit se na nohy a posunout se mezi běsnícího muže a děti. Další rána pěstí jí zalila oči krví. Nevěděla, jak dlouho to trvalo. Když policie vpadla do vyražených dveří, držel ji muž za vlasy a tloukl hlavou o desku kuchyňské linky. Už se nedokázala udržet na nohou. Nic neslyšela a jen v krvavé mlze viděla své děti schoulené pod stolem. Necítila žádnou bolest. Zatímco se policisté snažili zvládnout rozzuřeného muže, ležela na zemi a život z ní pomalu odcházel. Konečně nasadili násilníkovi pouta. Chtěla mi vzít děti, stále opakoval. Miloval jí a ona mu chtěla vzít děti.