Počet návštěv: 3401749
Na střechách světa s horolezcem Radkem Jarošem
Předního českého horolezce Radka Jaroše mohli osobně poznat Litvínovští a Mostečtí. Vitální horolezec zavítal uplynulý víkend „na skok“ do horského střediska Klíny, do restaurace Emeran, kde se svou expediční kamerou svým přátelům a nadšencům představil několik filmů z jeho úspěšných, ale i méně úspěšných výprav na osmitisícové vrcholy světa. Zajímavé setkání, kdy hospoda doslova „praskala ve švech“, nebylo ochuzeno ani o poutavé vyprávění. Po dvouhodinové filmové himálajské expedici, která místní vtáhla do děje tak, že během promítání by bylo slyšet spadnout špendlík na zem, následovala beseda, podepisování a dostalo se i na prodej propagačních předmětů a filmů Radka Jaroše na DVD.
Nedávno jste získal významné ocenění a druhé je zcela čerstvé. Prozradíte, o jaká ocenění jde a za co jste si je zasloužil?
„Dostal jsem dvě ceny. Minulý rok cenu Českého klubu fair Play Českého olympijského výboru a také Diplom Evropského hnutí fair play před několika dny. Bylo to za záchranu životů. Jednalo se o dva Poláky a dva Španěly. Poláka jsem sváděl v noci z výšky téměř sedmi tisíc metrů sám o kilometr níž, jinak by tam umřel, a to na tak zvanou „výškovou nemoc“. Dva Španěly jsem zachraňoval opět já sám. A to z výšky sedmi tisíc a tři sta metrů. Jednoho z nich jsem spouštěl na laně sám, celej den. Druhého se ale bohužel zachránit už nepodařilo, zahynul. Bylo to poté, co jsem vylezl na vrchol Dhaulagiri. Všichni ostatní se na ně vykašlali. Já jsem byl poslední, kdo šel dolů, tak jsem je tam nenechal.“
Zdolal jste devět nejvyšších hor světa, první vaší osmitisícovkou byl Mount Everest. Proč zrovna nejvyšší hora světa?
Nahrály tomu okolnosti, přišla nabídka jet na Everest a i když jsem netušil, že bych na něj někdy mohl jet, tak jsem nakonec souhlasil. Expedice byla tehdy (1994) ale neúspěšná. Nejvyšší vrchol jsem zdolal až čtyři roky na to, v roce 1998.
Vystoupal jste do výšky 8 848 metrů bez kyslíkové masky… Jak moc to bylo náročné a je to vůbec obvyklé vystoupat do výšky, kde se pohybují letadla, bez kyslíku?
Náročné to bylo asi tak, jak může Everest náročný být. To se nedá vyprávět, to se musí zažít. Bez kyslíku je to úplně něco jiného a obvyklé to není. Na Mount Everestu bylo asi čtyři tisíce lidí a z toho jen stovka bez kyslíku. Já jsem druhým Čechem, který tam vystoupal bez kyslíkového přístroje.
Vaším snem je zdolat „Korunu Himalájí“, tedy mít na kontě všech čtrnáct osmitisícovek. Které vám vlastně scházejí?
Zatím jich mám devět úspěšných. V červnu se chystám na další dvě, Gasherbrum I a Gasherbrum II a do pětice mi schází ještě K2, Annapurna a Lhotse.
S K2 máte ale už své zkušenosti. Ne nadarmo se jí asi říká nejtěžší hora světa. Šplhal jste na ni celkem čtyřikrát, což je další rekord tady v Čechách, ale zatím se to nepodařilo. V čem to? Co je na téhle osmitisícové „princezně“ nejzrádnější?
Ona je strašně těžká, má obrovskou obranu počasí z té strany, z které se leze. Proto je její zdolání velmi závislé na počasí, a to k lezení je tady strašně vzácné.
Kdy se o K2 znova pokusíte?
To nevím, přijde to až s časem, s lidmi a taky se situací. Já to teď nijak nehrotím a ani neřeším. Buďto to přijde, nebo to nepřijde. Je pravda, že tam potřebuji vyrazit nejpozději do dvaceti let, protože pak už budu starej a nemohoucí.
Prozraďte ještě čtenářům a zkuste jim přiblížit, jaký to je pocit dívat se z nejvyššího bodu planety dolů na zem? Liší se nějak pohled z jednotlivých vrcholů nejvyšších hor světa?
Každá z těch hor je jiná, pocit je to vždycky ale úžasnej. Člověk, když vždycky vyleze na vrchol, první co je a co ho napadne, je úleva a to, že už nemusí dál. Není to ale, jako když člověk vyleze na Sněžku, sedne si, kochá se a užívá si to. Navíc je tu ještě jeden obrovský problém, a to, že pak se ještě musí jít dolů a cesta dolů je kolikrát mnohem nebezpečnější. Vrchol není konec expedice, ale polovina snu. Pro mě cílem není vrchol, ale cílem je návrat.
Děkuji za rozhovor
Komentáře
Přidat komentář
Radek Jaroš
|
|
| Počet položek: 4 | položek na stránku: | 1 |