Seděla potmě u okna a dívala se do zimní noci. Obě děti už dávno spaly. Richard nebyl druhou noc doma. Věděla, že je opět u nějaké ženské. Jeho milenky už ani nepočítala. Mohla být vlastně pyšná. Přišla k němu s klukem a zůstala v jeho domě dodnes. Ve světle toho, jakým tempem střídal ženy, to byl úspěch. Narodila se jí holčička, ale ani to nebyl pro Richarda důvod, aby si ji vzal. Přicházel domů stále častěji až nad ránem a do firmy odjížděl dřív, než se děti vzbudily. Téměř spolu nemluvili. Když někdy přijel z firmy rovnou domů a už zůstal, byl to malý rodinný svátek. Dávno mu nic nevyčítala. To už měla za sebou. Nejprve to zkusila s pláčem, ale její slzy na Richarda neměly žádný účinek. Tak začala vyhrožovat. Odejde od něj a on jí bude platit na holku. Bez něj se budou mít líp. Tehdy ho prvně viděla rozčíleného. Křičel na ni, a dokonce ji i uhodil. Dítě patří jemu a ona ať si jde. Ale bez jediné koruny. Nedostane nic. Jeho právníci už zařídí, aby holka zůstala doma, kam patří. Několikrát ji přistihl namol opilou, jak se snažila utopit v alkoholu svůj žal. Netušila to, ale vyfotil ji i natočil. Měla by se léčit. Rozhodně se nemůže sama starat o dítě. Od té chvíle se alkoholu nedotkla. Bylo jí ale jasné, že by to skončilo přesně, jak Richard řekl. A tak dál mlčela a tvářila se, že je vše v pořádku. Richard chodil domů, jen když chtěl. Ona nevěděla nic o tom, co dělá, když není s nimi. On věděl přesně, co dělá ona. Občas jí nechal na stolku fotografie, nebo se zmínil. Chtěl, aby věděla, že je pod stálou kontrolou. Už to vzdala. Vlastně si žila dobře. Krásný dům, stálý přísun peněz. Obě děti žily jako v bavlnce. Kdyby si nepřipadala jako věc, mohla být šťastná. Vzpomněla si na prodavače u stánku se zeleninou. Poprvé si ho všimla už v létě. Usmál se na ni, prohodili spolu pár slov. Chodila k němu každý den. Teď v zimě přestěhoval svůj stánek do pasáže nákupního centra. Scházeli se tajně. Bála se, aby na to Richard nepřišel. Rozhodli se, že budou spolu žít. Odejde od Richarda a děti vezme s sebou. Nebude od něj chtít nic. Nějak to zvládnou. Ona bude zase pracovat. On také něco ve svém stánku vydělá. Třeba by uživil ještě třetí dítě. Bude to těžké, ale těšila se na to. Opět bude usínat s někým, komu není lhostejná. Děti budou mít tátu doma. Bude žít tak, jak se má. Jenom musí přesvědčit Richarda, aby je pustil. Napadlo ji, že by to nemuselo být těžké. Richard se teď domů vrací ještě méně než dřív. Určitě má někoho stálého. Třeba její návrh uvítá s úlevou. Konečně do okna blikla světla jeho vozu. Strach jí sevřel hrdlo. Musí s ním ale promluvit. Nic jiného jí nezbývá. Když vešel do pokoje, lekl se jí. Chtěl vědět, proč nespí. Lhostejně kolem ní prošel a namířil do koupelny. Vlastně ani neposlouchal její odpověď. Šla za ním. Seděla na hraně vany a pozorovala ho, jak se svléká. Necítila nic. Ani náznak vzrušení. Sebrala odvahu a začala mluvit. Nedíval se na ni, ale poslouchal. I to byl úspěch. Napouštěl vodu do vany a vytrvale od ní odvracel oči. Řekla mu všechno. Už dávno mezi nimi není láska. Jsou mu s dětmi jen na obtíž. Zmizí mu ze života, jako by nikdy nebyli. Nechce nic. Žádné peníze, žádné věci. Jen, aby je nechal jít. Odstěhují se a on bude mít pokoj. Vrátí mu jeho svobodu. Zdálo se jí, že se mu ta myšlenka líbí. Dokonce se usmál. Chladně a krutě. Konečně se na ni zpříma podíval. Nikdy neodejde s holčičkou. Ona a kluk můžou jít, jeho dcera zůstane, kde je. Jestli chce, může dál žít i s klukem v jeho domě. Bude ale ctít jeho pravidla. Žádný jiný chlap v jejím životě. Rozplakala se. Věřila, že tentokrát to vyjde. Že se prostě ráno i s dětmi sbalí a půjde. Stáli naproti sobě nad napuštěnou vanou a měřili se pohledy. On silný a arogantní s lhostejným výrazem, ona zhroucená a zlomená. Přes jeho rameno zahlédla svůj obraz v zrcadle. To přeci nemůže být ona. Co z ní udělal? Myslela si, že nad životem vyhrála, když se stěhovala do jeho domu. A teď tady stojí bez vlastní vůle. Rozhodla se bojovat. Už se ho dál nebude ptát. Odchází i s dětmi. Ať to zkusí, vzít jí dceru. Rozhodne soud. On téměř nebývá doma, dítě ho skoro nezná. Soud nedá přednost cizí najaté ženě před vlastní matkou. Jak to říkala, sama tomu začala věřit. Proč se ho tak dlouho bála. To může dopadnout dobře. Navzdory jeho penězům. Vítězně se na něj usmála. Nechala ho stát nahého a otočila se k němu zády. Odcházela z koupelny a myslela přitom na všechno pěkné, co ji čeká. Odstěhuje se hned zítra. Do malého domku, který její milý zdědil po rodičích. Děti budou spát v jednom pokoji. Ten menší pokoj si zařídí jako ložnici. Budou tam usínat spolu večer co večer. Zvládla to. Když ji chytil za vlasy a smýkl s ní zpět do koupelny. Upadla na zem, ale on ji nepustil. Vykřikla, když ji za vlasy přitáhl blíž k vaně. Podařilo se jí kleknout. Hlava ji bolela. Všimla si, že je na dlažbě koupelny krev. Uvědomila si, že je její. Sehnul se k ní a zblízka se jí podíval do očí. Nikdo mu nebude vyhrožovat. Nikdo mu nebude brát, co patří jemu. Trhnutím za vlasy ji zdvihl a strčil ji do vany. Uvědomila si, co bude následovat ve stejné chvíli, kdy se jí nad hlavou zavřela hladina vody. Snažila se bojovat, měl ale velkou sílu. Držel ji stále za vlasy pod vodou. Nemyslela na nic jiného, než na to, jak dostat do plic vzduch. Už to nevydržela a otevřela ústa k nádechu. V hlavě jí hučelo a prsa svírala strašná bolest. Voda jí zaplavila hrdlo a plíce. Svět kolem ní zčernal. Ještě chvíli ji držel pod vodou. Zůstal sedět na kraji vany a horečně přemýšlel. Jak se zbavit těla, aby na něj nepadl ani stín podezření. Schoval obličej do dlaní. Měl ji nechat jít. I s dětmi. Bylo to všechno zbytečně. Krev na dlaždičkách, všude voda. Mrtvá ležela na dně vany oblečená v šatech. Napadlo ho, že z toho sebevraždu neudělá. Komu zavolat. Listoval v paměti. Najednou zahlédl ve dveřích koupelny pohyb. Zdvihl hlavu. Starší chlapec držel malou holčičku za ruku. Neplakali. Jen se dívali. Zdvihl se a odešel z koupelny. V pokoji vzal do ruky svůj telefon a vytočil číslo. Děti šly za ním a stále beze slova ho upřeně sledovaly. Ve sluchátku se ohlásila policie. Právě jsem zabil svou ženu.