Pozoroval rozsvícené okno domu. Zahlédl siluetu ženy, která se pomalu pohybovala po místnosti. Při pohledu na její stín cítil, jak mu po zádech přechází nepříjemný pocit. Vlasy v zátylku se mu zježily. Nenávist spalovala jeho nitro a pozvolna měnila jeho dříve slunnou povahu. Už neuměl milovat. Neuměl se smát. Zavřel oči, ve kterých ho pálily slzy. Za víčky se mu začal přehrávat film. Znovu viděl Martu. Mladou a krásnou. Tak, jak ji znal jen on. Nikdy nevnímal Martu stejně jako jiní lidé. Dívku od dětství připoutanou k invalidnímu vozíku. Nemocí zle změněnou. Miloval ji. Byli jedna duše, jedna mysl. Když se brali, dívali se na něj lidé z okolí nechápavě. Přátelé ani rodina mu nerozuměli. Připoutal se natrvalo k dívce, která už navždy bude odkázána na jeho pomoc. Nebudou žít takový život jako ostatní. On byl ale šťastný. Marta byla středem jeho bytí. Dokázali celé večery jen sedět a mlčet. Spolu. Miloval ji tak, až se své posedlosti chvílemi sám děsil. Když Marta otěhotněla, byl to nejšťastnější den jeho života. Její lékař je sice varoval a snažil se je přesvědčit, aby těhotenství včas ukončili, oni se ale rozhodli. Dítě mělo být naplněním jejich lásky. Od začátku těhotenství byl Martin lékař v pohotovosti. Marta byla jako pod drobnohledem. Při prvních náznacích potíží nastoupila do nemocnice a na porod děťátka čekala tam. Chodil za ní každý den. Držel svou ženu za ruku a vyprávěl jí o budoucnosti, která je tři čeká. Když jim Martin lékař oznámil, že na delší dobu odjíždí do zahraničí a předává svou pacientku kolegyni, začal cítit neklid. Věřil mu a přál si, aby jejich dítě porodil on. Nová lékařka se mu zdála příliš mladá a příliš nezkušená. I když je všichni ujišťovali, že je tou nejlepší náhradou. Marta si ale k nové lékařce našla cestu a důvěřovala jí. Jak se blížil termín, kdy mohli Martě dítě vyjmout bezpečně z těla, byl stále nervóznější. Nedokázal se na nic soustředit. Marta se cítila stále hůř. Jen nerad odcházel z nemocnice a nechával svou ženu bledou a slabou v setmělém pokoji. Nemohl spát a v práci se mu nic nedařilo. Když mu zavolali z nemocnice, věděl, že je zle. Martě se v noci přitížilo. Musela podstoupit operaci. Dítě muselo z těla ven. S hrůzou si uvědomil, že je ještě příliš brzo na to, aby jejich dítě mohlo přežít. Je ještě maličké. Operace netrvala dlouho. Dítě už bylo mrtvé, když ho lékaři vyňali z jejího těla. Seděl na nemocniční chodbě a plakal. Nedokázal si představit, jak to Martě řekne. Jejich dítě. Jeho tušení ho nezklamalo. Ta doktorka to nedokázala. Je to jen její vina. Když se Marta probrala k vědomí, pochopila vše po prvním pohledu do jeho tváře. Nechtěla s ním mluvit. Nechtěla mluvit s nikým. Věrně čekal před jejím pokojem, až se uklidní a pustí ho k sobě. Zavolala ho druhý den. Přerušila jeho utěšující slova. Vymkla se z jeho náruče. Nechtěla, aby dával vinu někomu jinému. Za to neštěstí může jen ona. Její tělo je k ničemu. Nedokáže sama chodit. Nedokáže sama žít. Nedokáže dát život dítěti. Odešel a celý večer myslel jen na ni. Jak by ji potěšil a vrátil jí naději. Ráno na něj čekala strašná zpráva. Marta si v noci podřezala žíly. Zatímco její lékařka spala a sestry se věnovaly jiným pacientům, odcházel z ní život. Když ji našli, už jí nebylo pomoci. Díval se do očí mladé ženě, která měla o Martu pečovat a poslouchal její slova. Do mysli mu však nepronikla. To byla její vina. Nedělala dobře svou práci a Marta je mrtvá. On bez ní nic neznamená. Nedokáže bez ní žít. Na dlouhé týdny se zavřel doma. Z práce mu nejprve volali, pak už jen poslali výpověď. Bylo mu to jedno. S nikým nemluvil, jedl, jen aby neumřel hlady. Bylo mu jedno, co se kolem něj děje. Na ničem mu nezáleželo. Pak se pomalu začal vracet do života. Myslel na tu mladou ženu, která se směje, baví, žije dál, jakoby se nic nestalo. Začal ji sledovat. Díval se, jak přijíždí do nemocnice a parkuje svůj vůz na místech pro zaměstnance. Čekal na parkovišti, dokud po dlouhých hodinách neodcházela z práce domů. Parkoval před jejím domem a sledoval, kdo k ní chodí. Po několika týdnech měl jasno. Musí zaplatit za to, co se stalo Martě a jejímu dítěti. Bylo mu jedno, jaké následky to bude mít pro něj. Jeho už stejně na světě nic netěšilo. Neměl důvod žít. Chtěl jen, aby se ta mladá bezstarostná žena cítila stejně jako Marta. Aby se její život změnil. Počkal, až v domě zhasne světlo. Věděl, že je sama. Její přítel přicházel pravidelně ve stejné dny a hodiny. Napadlo ho, že má někde svou rodinu a do domu mladé lékařky chodí na zapřenou. Bylo mu to ale jedno. Dveře nebyly zamčené. Překonat jednoduchý zámek pro něj nebylo nic těžkého. S tichým klapnutím se dostal do domu. Neslyšně se plížil domem. Otevřel několik dveří, až ji konečně našel. Stál u postele a díval se na mladou ženu. Spala klidně bezstarostným spánkem. Ten si nezasloužila. Když jí přitiskl polštář na obličej, začala se bránit. Měl ale sílu a mladá žena proti němu neměla žádnou šanci. Počkal, až omdlela. Pak ji připoutal k posteli. Neuměl přesně odhadnout, jak dlouho musí být bez přísunu kyslíku, aby mohla dál žít, ale mozek aby se jí změnil. Několikrát ženě ještě přitiskl polštář na obličej. Už se nebránila. Sáhl jí na zápěstí. Ucítil slabý tep života. Byl spokojený. Odešel z pokoje a v kuchyni našel nůž. Usadil se na zem a opřel se o zeď. Chtěl odejít stejně jako Marta. Krev vytvářela rychle tmavou kaluž kolem jeho těla. V hlavě mu hučelo. Jeho poslední myšlenka patřila Martě. Druhý den ho našel mladý muž, který pravidelně docházel do domu své sestry, mrtvého v kuchyni. Jeho sestra ležela připoutaná k posteli. Přestože byla otřesená a ze šoku se dlouho vzpamatovávala, přežila útok bez dalších následků.