Otec ho začal ignorovat už na základní škole, když se ukázalo, že školou projde jen s nejvyšším úsilím. Ať se snažil sebevíc, lepší známky než čtyřky nikdy nedostal. Strašně si přál, aby byl na něj otec hrdý. Ten si ho ale přestal všímat. Někdy slyšel, jak se o něm baví s matkou. Mluvil o něm jako o cizím dítěti. Bez zájmu. Většinu času ale trávil otec v nemocnici, kde vedl jedno oddělení. Když matka onemocněla, zůstával otec v nemocnici celé dny. V noci slýchal matku plakat. Pak začala pít. V opilosti mu vyčítala, že je neschopný hlupák. Dítě, které se jí nepovedlo a odehnalo od ní jejího muže. Jiné dítě už mít nebude. Už je k ničemu, stejně jako on. Nejprve ho to trápilo. Chtěl být lepší, aby měla matka radost a otec se k ní vrátil. Postupně se ale obrnil. Už mu jí nebylo líto. Nelitoval ani sebe. Když ho otec nechce, on se prosit nebude. Otcovo jméno a kontakty mu pomohly k výučnímu listu. Sám sobě ale přiznával, že učilištěm prošel řemeslem naprosto nedotčený. Našel si práci jako skladník a odstěhoval se od rodičů. Už s nimi nemohl dál žít. Matka alkoholička udělala z domova peklo. Otec se s ní nerozvedl jen proto, že v jeho rodině se prostě takové věci nedělaly. Ušklíbl se při pomyšlení, že v otcově rodině se nikdy neobjevovaly takové děti, jako je on. S tím ale otec asi nic neudělá. Kdyby věděl, co dokáže, vážil by si ho. Může být stejně dobrý chirurg, jako je otec. Hlavu na to sice nemá, ale ruce má šikovné. Přesné řezy, na kterých záleží životy. Uměl by to. Ví to. Už si to dokonce vyzkoušel. Ten první pokus nedopadl moc dobře. Nebyla to ale jeho vina. Neměl dobré podmínky. Do operace se pustil v lese, kde na toho chlápka narazil. Omráčil ho a svázal. Když začal řezat, probral se a straně křičel. Hrozně sebou házel. Kazil mu práci. Z toho jeho křiku byl nervózní a zkazil to. Řízl příliš hluboko. Pak toho chlapa zahrabal dost hluboko, aby ho zvěř nevyhrabala. Byl si jistý, že ho ještě nenašli. Teď je ale připravený. Našel malý domek na samotě v lese. Takovou chajdu, kam už roky nikdo nepřišel. Dostat se do ní bylo jednoduché. Postupně si tam nanosil, co potřeboval. Chirurgické nástroje, které koupil přes internet. Byly drahé. Musel na ně dlouho šetřit. Stůl si upravil tak, aby přesně vyhovoval jeho požadavkům. K masivní desce připevnil pouta. Jeho pacient se tentokrát ani nehne. Nebude mu už rušit práci. Bude to koncert jeho zručnosti. Měl by to natočit a poslat otcovi. Vlastně to ani není třeba. Otec by měl být té operaci osobně přítomný. Měl by být hodně blízko. Usmál se. Otci zavolal, když byl připraven. Prosil kňouravým hlasem, který otec nesnášel. Škemral o schůzku. Chtěl věřit, že otec přeci jen přijde dobrovolně. Studený hlas z telefonního sluchátka ho ale odmítl stejně nesmlouvavě, jako to dělal už od jeho dětství. Tentokrát se ale spletl. Čekal na něj na parkovišti před nemocnicí. Když otec vyšel a namířil ke svému autu, musel projít kolem něj. Nebyl moc chytrý, měl ale sílu. Dostat osmdesátikilového chlapa do vozu nebylo nic složitého. Když vyrazil z parkoviště, otec se stále ještě neprobral z bezvědomí. Nevadí. Když ho dovezl k chatě, donesl dovnitř a připoutal k připravenému stolu, snažil se ho probrat. Takhle si to nemůže zkazit. Otec musí být u toho. Musí ho vidět při práci. Musí ho začít obdivovat. Pak se muž na stole se sténáním probral a v jeho duši se rozlil klid. Všechno klapne tak, jak to naplánoval. Chvíli počkal, až otec konečně popadl dech. Nechal ho rozkoukat a pořádně se nadechnout. Teprve potom mu do úst vložil roubík. Nechtěl se nechat ničím rušit. První řez vedl velmi opatrně. Tělo se pod jeho rukama napjalo do oblouku. Nelidský řev ztlumený roubíkem se změnil jen v tlumené mručení. Na krku pacienta naběhly provazy žil. Tvář zbrunátněla. Pak řízl hlouběji. Usmíval se, když se pod jeho rukama objevily vnitřní orgány. Vidíš, jsem stejně skvělý chirurg jako ty. Vidíš, dostal jsem se ke tvým orgánům, aniž bych je nějak porušil. Mohl bych spravit, co by bylo potřeba. Pomalu ponořil ruku se skalpelem do útrob rozpáraného břicha. Podíval se otci do očí. Četl v nich hrůzu a bolest. Čekal hrdost a uznání. Rozzuřil se. Ani teď. Když dokázal, jak je skvělý. Ani teď se mu nedostane otcova uznání. Zuřivě začal bodat do těla na stole. Když přestal, byl muž na stole mrtvý. Jeho pacient zemřel. Opět to zkazil. Jeho otec měl pravdu. Je neschopný, nemožný. Tentokrát byl tak blízko úspěch. Nechal se vyprovokovat. Neovládl se. To dobrý chirurg musí. On ale nikdy dobrý chirurg nebude. Dokonce nebude ani průměrný chirurg jako jeho otec. Je k ničemu. Jeho ruce jsou k ničemu. Vyšel před chatu. Jeho pohled padl na špalek, kde sekal dřevo. Položil pravou ruku na dřevo, zvedl sekeru a utnul si ruku v zápěstí. S údivem se podíval na krev, která začala z rány stříkat. Necítil bolest. Jen lítost. Není schopný si useknout obě ruce. Opřel se o stěnu staré chaty a sesunul se k zemi. Ztratil vědomí dřív, než šok z traumatu pominul a dovolil bolesti, aby mu připomněla, že o život by měl bojovat.