Podíval se na hodiny na monitoru. Věděl, že už je ve firmě poslední. Všichni ostatní pospíchali domů za rodinami. Byl krásný letní den. Jeho ale domů nic netáhlo. Nesnášel pohled na svého čtyřletého syna, který bezvládně ležel v postýlce, obličej znetvořený stopami mentálního postižení, příliš útlé ruce i nohy zkroucené do nepřirozené polohy. Nesnášel, když jeho žena hladila dítě po tváři a nutila ho, aby se podíval, jak krásně se chlapeček právě usmál. Ona ho milovala a věnovala mu veškerou svou sílu. On ho nenáviděl. Žena už nechtěla ani slyšet o druhém dítěti. Neměla by na něj čas. Ve dne v noci věnovala svou pozornost jen a jen tomu malému v postýlce. Chlapeček přitom podle jeho mínění ani nevnímal, že se o něj matka stará. Kdyby byl někde v ústavu, bylo by mu možná lépe. O tom ale nechtěla žena ani slyšet. Když s tím přišel prvně, strašně se rozčílila. Křičela tenkrát na něj, že raději i s dítětem odejde, aby se na ně nemusel dívat, ale že svého synáčka nikdy neopustí. Miloval ji a neuměl si představit, že by žil bez ní. Tak o ústavní péči přestal mluvit. Nepřestal se ale zaobírat myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby s nimi dítě nežilo. Někdy v noci, když nemohl spát, představoval si jiné dítě. Zdravé a plné života. Chlapečka, kterého by mohl učit kopat do míče, jezdit na kole, plavat. Rošťáka, který by chvíli neposeděl. To malé monstrum v postýlce mu ale stálo v cestě. To nedovolilo svému zdravému sourozenci přijít na svět. Zcela si přisvojilo matku jen a jen pro sebe. Seděl ve své kanceláři a v hlavě mu dozrával plán. V budově bylo ticho. Slyšel kapat vodu z kohoutku v kuchyňce. V poslední době se synův zdravotní stav ještě zhoršil. Letní parna mu nijak nesvědčila. Slabé plíce nezvládaly zásobovat ochrnuté tělíčko kyslíkem. Dýchání dítěte stěžovaly také otoky. U postýlky proto stál připravený dýchací přístroj, který matka v kritických chvílích synkovi nasazovala. Bylo to proti přírodě. Ten tvoreček neměl žít. Stačilo by jen nechat ho dodýchat. Žena by určitě nějakou dobu truchlila, pak by ale zatoužila po jiném dítěti. Opět by byli šťastní. Hluboce vydechl. Rozhodl se. Dnes to udělá. Aby si to už nemohl rozmyslet, rychle si sbalil tašku, zamkl za sebou kancelář a šel domů. Řídil po paměti. Snažil se na nic nemyslet. Když odemykal dveře bytu, slyšel ženu jak tichým hlasem chlácholí jejich synka. Už zase měl záchvat, málem se udusil, říkala a dívala se přitom na něj, jako by čekala, že něco udělá. Běž si lehnout, postarám se o kluka. Odpočiň si. Chvíli počkal. Byl si jistý, že usnula. Letní dusno a únava udělaly své. Sklonil se nad postýlkou. Dítě se na něj nepodívalo. Oči stáčelo do strany, bledý obličej měl promodralý nádech. Otok ještě více zdůrazňoval nepřirozené rysy. Chvíli chlapce pozoroval. Dítě dýchalo klidně a pravidelně. Čekal, až se jeho dech zadrhne. Chlapec ale usnul beze stopy jakýchkoliv potíží. Věděl, že znovu by už sílu nenašel. Musí to být dnes. Musí to být hned. Vzal do ruky polštář a přitiskl ho dítěti na obličej. Chlapec se nepohnul. Trochu zesílil tlak. Ani nevěděl, jak dlouho tak stál. Neslyšel, jak se žena probudila a vyšla z ložnice. Neslyšel, jak se zajíkla při pohledu na manžela, který právě vraždil její dítě. Neslyšel ani, jak vzala oběma rukama ze stolu těžkou kovovou láhev s kyslíkem. Když dopadla rána na jeho hlavu, bez hlesu se sesunul vedle postýlky. Nevšímala si ho. Rychle se sklonila nad chlapečkem. Dítě nedýchalo. Nasadila mu dýchací přístroj. Stále nejevilo žádné známky života. Zatímco se snažila dítě oživit, ležel na zemi a krvácel z velké rány na hlavě. Kaluž krve se rozšiřovala po podlaze. Trvalo dlouho, než si konečně připustila, že dítě je mrtvé. Neplakala. Vzala syna do náručí, bez zájmu překročila tělo muže, ze kterého život rychle unikal a vyšla z bytu. Nevěděla, kam jde. Jen daleko odtud. Tak ji před domem potkala sousedka. Nejprve záchranku a pak i policii zavolala ona.