Pospíchala z práce domů večerním městem. Dnes se zdržela více, než jiné dny. Většinou se jí dařilo dorazit domů ještě před setměním. Pokud ale chtěla ušetřit, musela zůstávat v práci déle a často pracovat i o víkendu. Petrovi bylo osmnáct let a na gymnáziu patřil mezi nejlepší studenty. Bylo jasné, že bude pokračovat na vysoké škole. Několikrát spolu o tom mluvili. Syna vychovávala sama. Jeho otec se kamsi ztratil, když se dítě narodilo. Nikdy na jeho výchovu nepřispíval ani korunou a ani neměl potřebu syna vídat. Jednou, když přišla o práci a ocitla se ve velmi těžké situaci, muže vyhledala. Odmítl mít ale s ní nebo s dítětem cokoliv společného. Tenkrát jí chtěl zaplatit potrat. Nechtěla, a tím vzala zodpovědnost za dítě zcela na sebe. Petr věděl, jak se musí matka ohánět, aby se měli alespoň trochu dobře. Navrhoval, že po škole půjde do práce a na vysokou bude studovat dálkově. To ale odmítla. Chtěla, aby měl její syn stejné možnosti jako jeho spolužáci. Aby mohl v klidu vystudovat a připravit se na život. A tak, aby měla alespoň nějaké úspory a synovo studium zvládla, přibírala si stále více práce. Petr byl celé dny doma sám. Vlastně ani nevěděla, co dělá. Věřila ale, že její syn je hodný chlapec a jeho studijní výsledky byly skvělé. Ještě stihla ve večerce nakoupit něco málo k večeři a už odemykala dveře jejich bytu. Petr nebyl doma. Unaveně vyndala nákup a alespoň na chvilku se usadila do křesla. Nohy měla oteklé po celodenním shonu. Ani nevěděla jak, a usnula. Vzbudily ji až klíče v zámku. Letmý pohled na hodiny jí prozradil, že už je noc. Naštvaně na syna vyrukovala. Nemůže se toulat po nocích. Má své povinnosti. Petr nechtěl matčiny výčitky poslouchat. Cítil se ve svých osmnácti letech dospělý. Chvíli se přeli. Hádce udělala rázný konec. Dokud syna živí, bude ctít její pravidla. Druhý den přišla z práce o něco dřív. Chtěla se se synem usmířit. Udělá dobrou večeři a budou si povídat. Petr ale doma nebyl. Nahlédla do jeho pokoje. Něco bylo jinak. Něco bylo špatně. Otevřela skříň a uvědomila si, že většina synových věcí chybí. Rozčileně začala vytáčet jeho telefonní číslo. Petr zněl ve sluchátku cize a chladně. Na její rozhořčený dotaz, co to vše má znamenat, jí jen oznámil, že už ji nechce dál zatěžovat. Měla s ním už dost starostí a stál ji hodně peněz. Už nemá chuť poslouchat, jak se kvůli němu musí dřít. Nechce už žádné její peníze. Už několik týdnů se stýká se svým otcem. Nechápe sice, proč jim tak dlouho bránila v setkání a proč otci nikdy nedovolila, aby mu pomohl, ale teď už se nemusí starat. Bydlí u otce a bude s ním. Někdy ji přijede navštívit. Nechápavě tiskla telefon k uchu ještě dávno po tom, co syn zavěsil. Nerozuměla tomu, co říkal. Zkoušela mu ještě několikrát volat, ale jeho telefon už byl vypnutý. Seděla v pokoji a přemýšlela. To přeci nemůže být pravda. Proč by to jeho otec dělal. Nikdy o syna nestál. Nakonec nevydržela jen tak doma čekat a bez ohledu na pozdní hodinu se vydala do míst, kde Petrův otec naposledy bydlel. Ve vilce na kraji města ještě svítilo světlo v jednom okně. Zazvonila a chvíli čekala. Najednou stál ve dveřích. Muž, kterého už roky neviděla. Muž, kterého kdysi milovala. Otec jejího Petra. Chtěla jít dál, ale zastoupil jí cestu. Ano, Petr je u něj. A také tam zůstane. Stěžoval si mu, že s ním zachází jako s malým klukem. Stále mu předhazuje, jak je upracovaná a co ji péče o syna stojí sil. Může být v klidu. Teď bude kluk u něj. Na vysokou školu nepůjde. Hodí se mu do kšeftu. Budou spolu podnikat. Pomůže mu s auty. Vozit je z Německa a tady prodávat. Kluk má obchodní talent. Zatmělo se jí před očima. To snad nemůže být pravda. Chtěla s Petrem mluvit, ale ten chlap odmítl. Petr za ní někdy přijde. Teď ať jde domů a už se dál nestará. Udělal dost. Před očima jí proběhly jako film všechny ty roky, kdy se o syna starala sama. Všechny plány, které měl. Všechno teď házel za hlavu kvůli otci, který na něj vždycky kašlal. Vlastně ho ani nechtěl. Nechtěl, aby se narodil. Měla strach, že už to tak zůstane. Petr si zkazí celý život. Nevěděla, co dělá, když sáhla po krumpáči, který stál opřený o zeď domu na dosah od vchodových dveří. Rozpřáhla se a zasekla ho do zad, které jí ve strachu a v překvapení nastavil. Rukama si kryl hlavu, ale další rána směřovala tam. Třetí ranou mu rozbila obličej. Chvíli stála nad mrtvolou s krumpáčem v ruce a ztěžka dýchala. Teprve pak vytáhla telefon a vytočila číslo policie.