JUDr. Marie Tesařová, soudkyně Okresního soudu v Mostě

„Je řada lidí, kteří ke střídavé péči nemají podmínky a ani o ni nemají zájem. Střídavou péči jako normu proto odmítám, naopak potencionalita je na místě. Většina opatrovnických soudců je zkušená a v této oblasti se orientuje a možnosti střídavé péče využívá. Jako povinnost bych střídavou péči do zákona nestanovila, jelikož jako možnost zde existuje a myslím, že je to dostatečné. Střídavá péče připadá v úvahu jedině tehdy, když o to oba rodiče stojí a abych pravdu řekla, tolik jich není, a nebo k tomu nejsou podmínky. Běžně bývají lidé, kteří jsou v rozvodovém řízení, v neshodách, a proto tato norma stěží připadá v úvahu. Tam, kde připadá v úvahu, tak s tím pochopitelně soud pracuje.“

„Jde o to, jací jsou rodiče, jestli se snesou, nebo ne. Jde vždycky o to, zda se mezi sebou domluví, protože jinak může kdokoliv vymýšlet cokoliv a bude to vždycky špatně. Mělo by se vždy přihlížet na dítě, a jestliže chce být dítě u mámy i u táty, tak proč ne? Jako problém to může být v případě, když nebudou bydlet rodiče ve stejném městě, takže dítě bude chodit do školy jinde. Je otázkou, zda tyto přechody bude snášet, ale jinak bych v tom problém neviděla.

Záleží také na věku dítěte, pětileté dítě jen těžko řekne, u koho chce být, většinou se drží mámy. Jen málokdy je to obráceně a je fixované na tátu. Nemyslím si, že na tomto návrhu může být něco špatného. Dítě se alespoň nebude bát, bude připravené na život. „Dnes jsem tady a poznám tyto lidi, „zítra“ zase jinde a s jinými lidmi a vrstevníky. Proč má mít dítě u sebe jenom máma, měli by si to vyzkoušet oba. Je to ale o domluvě. Mužům se v tomto ohledu nedává skoro žádná možnost, aby dokázali, že jsou také dobří. Tento způsob ale není zaběhnutý. Proč jej ale hanit, když jsme to ještě nezkusili.“

MUDr. Alena Dernerová, senátorka za Mostecko, dětská lékařka

„Můj názor je ten, že by to mělo zůstat tak, jak to je. Nemyslím si, že by měla být stanovena norma, kdy by primárně mělo být řečeno „ano, teď bude střídavá výchova“. V určitých fázích vývoje je nutné, aby dítě bylo vedeno jedním člověkem a ne, aby se po týdnu rodiče střídali, protože mnohdy to je tak, že jeden z rodičů začíná dítě rozmazlovat a přetahovat na svou stranu a výchova jde vniveč. Zákonnou normu odmítám, ponechala bych stávající znění. Vždycky se najde nějaký zádrhel i v systému, který je teď, ale nemyslím si, že by střídavá péče měla být pevnou normou.“

„Institut střídavé výchovy platí už od roku 1998 a je velmi málokdy navrhován oběma rodiči. V 80 procentech případů jsou děti navrhovány do péče matky. Mně osobně se líbí, jestliže má dítě možnost být vychováváno oběma rodiči. Ovšem na druhou stranu dítě nemá prakticky domov. V různých intervalech, většinou po týdnu, dítě pendluje mezi rodiči, balí si věci, které si nosí sem a tam, žije „v batůžku“. Sice když bydlí rodiče blízko od sebe, dítě nemusí měnit školu, kamarády, nicméně to není dobré, protože ztrácí pocit domova. Statistiky nevypovídají o tom, že jsou děti svěřovány do výchovy většinou matkám, ale že otcové neusilují o střídavou péči. Pokud totiž o to usilují, tak tento institut upřednostňujeme. Akcentujeme přitom schopnost komunikace mezi oběma rodiči. Stává se ale mnohdy, že si naopak dělají naschvály, v takovém případě navrhujeme soudu další nástroje a důkazní prostředky, například znalecký posudek, kde se zjišťují vychovatelské a pečovatelské schopnosti obou rodičů i to, koho dítě třeba skrytě emocionálně preferuje, u koho cítí větší podporu a bezpečí. Někdy dítě není schopno říct své přání, nebo jej nechce vyslovit, protože přáním takřka všech dětí je, aby rodiče žili spolu. Podle vyznění znaleckého posudku jsme potom jako kolizní opatrovník většinou schopni soudu podat adekvátní návrh. Novela zákona mi přijde nesmyslná už z toho důvodu, že tento institut existuje a záleží jen na stupni civilizace a kultivovanosti rodičů, na jejich schopnosti komunikace a neméně na jejich schopnosti upřednostnit zájmy dítěte nad své vlastní.“

„V této oblasti něco stanovovat normou je velmi špatné. Soudy jsou od toho, aby mohly přilehnout na jednu či druhou stranu, podle toho, jaké mají informace, posudky a ne, že je stanovena norma. Každý případ je naprosto jiný a odlišný a rodina také.“

„Je otázka, zda jsou oba rodiče pro výchovu dítěte nejvhodnější a mají podmínky, aby dítě vychovávali. Myslím si proto, že přímé nařizování není v tuto chvíli dobré a může být zpochybnitelné právě proto, že by mohlo dítě vyrůstat v daleko horších podmínkách, než by mohlo. Mělo by to být tak, aby soud správně zhodnotil, že dítě bude vyrůstat v odpovídajících podmínkách. Stává se, že je rozhodnuto v neprospěch toho, kdo by dítěti dal výrazně lepší podmínky a stává se to často. Neměly by být zvýhodňované jen ženy z toho důvodu, že to jsou ženy, ale mělo by se zhodnotit správně u obou rodičů například, jak na tom jsou finančně, ale i s rodičovstvím a podobně.“