Pohladila si mírně vzduté břicho. Těšila se na dítě, které jí už brzy vstoupí do života. Usmála se a začala si broukat dětskou ukolébavku. Skládala přitom dětské prádlo, které vonělo sluncem a čistotou. Byla šťastná a spokojená. Ona vždycky věděla, že se doktoři mílí. Říkali, že nikdy nebude mít dítě. Už když byla hodně mladá, sama skoro ještě dítě, prodělala vážné onemocnění spojené s operací. Muž v bílém plášti tenkrát přišel do nemocničního pokoje. Vážně mluvil s jejími rodiči. Ona po narkóze skoro nevnímala. V polospánku jí v uších zněla jeho slova. Nikdy nebude moci mít děti. Maminka se pak na ni dívala s lítostí. V otcových očích viděla přezíravost. Od té doby s ní už nikdo nepočítal. Rodina se točila kolem starší sestry. Matka plánovala svatbu a těšila se na vnoučata. Občas se na ni ještě podívala s lítostí, ale o jejím dalším životě už nikdo nemluvil. Byla marná. K ničemu. Tak se také cítila a začala se stranit lidí. Neměla přátele. Nechtěla mít. Stále častěji si představovala, jaké by to bylo, kdyby měla muže a dítě. Věděla, že je celkem hezká, a kdyby to dovolila, určitě by o ni měli chlapci zájem. Ona ale neměla mužům co nabídnout. Rodiče jí to říkali od té nešťastné operace. Sestra jí občas laskavě připomněla, že ona děti mít bude a dovolí jí, aby je někdy hlídala. Všichni se pletli. Odešla do jiného města. Daleko od rodičů, sestry i lékařů. Žila sama v malém bytě s okny na východ. Do dětského pokoje, který s láskou začala zařizovat hned, jak se nastěhovala, svítilo ranní slunce. Každý den, když přišla z práce, seděla v tom pokoji a snila o dítěti. Odpoledne chodila do parku a sledovala mladé maminky a jejich ratolesti. Malé copaté holčičky, uličníky s pihami na nose i ještě docela malinká miminka se směšně našpulenými rtíky. Dávala se s těmi ženami do řeči. Vyprávěla jim, že sama už brzy bude mít takové děťátko. Měla ráda ty chvíle, kdy se s ní mladé matky bavily jako se sobě rovnou. Ženou, která bude už brzy chovat. Poslouchala všechny ty rady, co dělat proti ranní nevolnosti, co jíst a čemu se naopak vyhnout. Když prvně ucítila pohyb dítěte ve svém těle, dala v práci výpověď. Nemůže už dál pracovat. Musí se připravit na příchod dítěte. Vždy žila skromně. Měla našetřeno. S kolegy se nikdy nesblížila. Nikdo se za ní nepřišel podívat. Nevadilo jí to. Už brzy bude matkou. Třeba ještě dnes. Napadlo ji, že už nemusí déle čekat. Věděla, že je připravená. S rozmyslem zamkla dveře svého bytu. Až se sem vrátí, už nebude sama. Na chodbě se usmála na sousedku. Odcházím do porodnice. Brzy se vrátím s dítětem, oznámila jí. O svém těhotenství mluvila s tou ženou často. Když se po třech dnech vrátila domů s plačícím dítětem v náručí, pomyslela si sousedka, že to jde se zdravotní péčí pěkně ke dnu. Ona byla v porodnici týden, a to porodila mnohem menší dítě, než si žena od vedle přinesla domů. Večer ve zprávách ji zaujala ta strašná zpráva. V parku někdo ukradl malé dítě z kočárku. Jen na chvilku se matka vzdálila od spícího miminka, aby na pískovišti utřela nos svému druhému dítěti. Když se vrátila, byl kočárek prázdný. Chudák žena. Ze sousedního bytu se ozval pláč dítěte. Zaposlouchala se do křiku. Tak divně to dítě plakalo. Sama vychovala tři děti. Měla pocit, že vedle za stěnou nepláče novorozeně. To dítě bylo určitě starší. Sama ale viděla sousedku, když jí rostlo břicho. Mluvila o svém těhotenství dlouhé měsíce. Pustila své podezření z hlavy. Znovu si vzpomněla, když po několika dnech potkala sousedku s dítětem na chodbě. Určitě to nebylo novorozeně. Dívalo se vidoucíma očima z kočárku a zvedalo ručičku před obličej. Prohlíželo si své prstíky. Rozhodně nebylo dva týdny staré. Rozhodla se. Odpoledne zajde na policii. Třeba se mýlí a třeba ne. Policista jí vyslechl a zapsal si několik poznámek. Když dorazila domů, už tam byli. Zvonili marně na sousední byt. Asi je s dítětem na procházce. Jen policista zůstal u dveří. Čekal, až se žena s dítětem vrátí. Zahlédla ho, když pomalu kráčela po chodníku k domu. Ani nezpomalila. Plynule přešla na druhou stranu ulice. Už se neohlédla. Věděli o ní. Přišli si pro její děťátko. Taková nespravedlivost. Ta žena přeci měla děti dvě. Neměla ani čas, aby se jim oběma věnovala. Ten malý na ni marně volal, aby si s ním šla hrát. Nemohla. Musela by odejít od miminka. S ní by se mělo dítě dobře. Nakonec by byli všichni šťastní. Nebyla hloupá. Věděla, že to nakonec nemůže vyjít. Její sen o dítěti splaskl jako bublina. Usmála se na miminko v kočárku. Najednou ho viděla jinýma očima. Ne, to není její děťátko. Měla jen na chvíli vypůjčené štěstí. Cítila prázdno uvnitř svého těla. Tolik měsíců byla šťastná. To v sobě cítila své dítě. Teď věděla, že si to jen namlouvala. Bude muset to miminko vrátit. Dospěla k rozhodnutí. Zastavila se a pomalu obrátila. Upřela oči na policistu před domem. Hlavou jí běžely obrázky dítěte, které rostlo v láskou prosyceném prostředí jejího domova. Než vstoupila do vozovky, nerozhlédla se. Když zaslechla skřípění brzd, zdvihla oči od kočárku. Blížící se vůz zahlédla na poslední chvíli. Silný náraz jí vyrval kočárek z rukou a vymrštil ho do vzduchu. Už necítila, jak vůz narazil i do jejího těla. Necítila, jak se v ní lámou kosti. Necítila bolest. Viděla jen dítě, které mohlo být její, jak vylétlo z kočárku a dopadlo na obrubník chodníku. Neslyšela pláč. Proč je nenechali být. Mohli být šťastní. Zavřela oči a přestala bojovat. Život z ní vyprchal dříve, než k místu nehody přiběhli první lidé.