Střepy

0
1062

Lidé ji v podstatě nezajímali. Jako dítě neměla kamarády, ve školce se stranila ostatních dětí, hrála si vždy sama. Ve škole se s nikým nebavila, vyhýbala se kolektivním aktivitám. Vyhovovalo jí, když mohla žít ve svém vlastním osobním světě a nestarala se o nikoho kolem sebe. Když jí bylo sedmnáct let a končila druhý ročník gymnázia, zemřeli její rodiče při autonehodě. Vraceli se domů z návštěvy u příbuzných. Ona s nimi nejela, protože se s nikým z příbuzenstva nestýkala. Když se dozvěděla, že máma i táta v jejím světě už nejsou, přemýšlela, co to pro ni znamená. Cítila malý kousek prázdnoty, ale netrápila se příliš. Její svět se jen o něco zmenšil. Už do něj patřila jen ona. Do jejích osmnácti let se o ni měla starat babička. Starší žena, kterou téměř neznala. Jako malé dítě k ní jezdila s rodiči. Od chvíle, kdy si dokázala prosadit svou, se ale s babičkou nestýkala. Vídala ji jen na rodinných oslavách, kterým se nedokázala vyhnout. Nastěhovala se do jejího malého bytu ve městě na druhé straně republiky. Přestoupila také do třetího ročníku tamního gymnázia. Pro nové spolužáky byla výjimečná. Holka z velkého města. Všichni k ní byli zpočátku přátelští. Litovali jejích rodičů, chtěli se s ní kamarádit. Nevěděli, že její odmítavý a přezíravý postoj není nadřazenost ani pýcha. Že taková prostě je. Během času, jak všechny jejich pokusy o sblížení ignorovala, změnila se snaha o přátelství v uraženost. Spolužáci se jí začali vysmívat, neudělali jí nic dobrého. Jí to ale nevadilo. Nezajímalo ji jejich chování, sotva si toho všimla. Když jednou přišla ke své skřínce, zámek byl vylomený a chyběly všechny její věci. Venku byla zima a mokro. Nemohla odejít jen v pantoflích a triku. Stála bezradně před vybranou skříňkou a přemýšlela, co bude dělat. Pak si všimla skupiny spolužáků, kteří se jí nepokrytě vysmívali. Najednou byla bezradná. Neuměla takové situace řešit. Nevěděla, co má dělat. Ze skupinky se oddělil kluk. Přišel k ní, pomohl jí sebrat pár jejích věcí, které byly rozházené kolem skříňky. Pak se obrátil na spolužáky a vyzval je, aby jí vrátili oblečení i boty. Uchechtávání ve skupince přestalo. Po chvíli se začali kluci i holky trousit a házet jí do skříňky její věci. Ten kluk se na ni usmál. Omluvil se za chování spolužáků. Zírala na něj. Napadlo ji, že by ho měla znát. Matně si uvědomila, že ho vídá ve třídě, kam chodí. Na jeho jméno si ale nevzpomněla. Po smrti rodičů to byl první člověk, jehož existenci si uvědomila a připustila. Najednou toho kluka viděla jinýma očima. Jakoby vstoupil do její osobní bubliny. Zeptala se ho, jak se jmenuje. Díval se na ni udiveně. Nenapadlo ho, že by holka, která už několik měsíců sedí v lavici před ním, nevěděla, jak se jmenuje. Řekl jí, že je David a že ji zná. Pak se na ni ještě usmál a odešel. Sbalila si věci a šla domů. Cestou myslela na Davida. Na jeho úsměv, milé gesto, když jí pomáhal s učebnicemi. Myslela na něj celý večer. David byl člověk, kterého si ve svém světě dokázala představit. Mohl být vedle ní, aniž by ji to rušilo. Hned druhý den ve škole se k Davidovi přitočila. Snažila se být neustále v jeho blízkosti. Byl z toho v rozpacích, to si ale ona neuvědomovala. David jí několikrát mile odpověděl na její dotazy, usmíval se na ni už trochu netrpělivě. Vlastně chtěl té cizí holce, která se tak divně chovala, jenom pomoci. Neměl rád, když byl někdo v nesnázích. Nechtěl si s ní ale povídat. Nechtěl s ní trávit čas. To ale ona nevnímala. David byl pro ni kluk, který o ni projevil zájem a ona ho k sobě pustila. Chodila za ním všude, v jídelně se posadila k němu ke stolu. Už byl nervózní. Bylo mu to nepříjemné. Když ho dohonila i před školou a chtěla s ním jít domů, řekl jí to. Nechce s ní chodit a nechce, aby se na něj lepila. Jen jí pomohl sebrat pár věcí. Není její kluk a ona není jeho holka. Pak odešel. Jeho slova k ní pronikala pomalu. Stála, dívala se za ním a postupně si v hlavě přehrávala všechno, co řekl. Přemýšlela, jak to myslel. Pak jí to došlo. Ten kluk, kterého pustila do svého světa, o ni nestojí. Usmála se pro sebe. Jakoby na tom záleželo. Ona si ho vybrala a jinou volbu už nemá. Napsala mu SMS zprávu a poslala fotky, které pořídila ten den. David na chodbě se spolužáky, David v jídelně, David v šatně. Šla před jeho dům a dívala se do jeho okna. Znovu mu napsala zprávu. Úryvek básně, kterou právě četla. Chtěla se s ním podělit o všechno milé a krásné, co ten den zažila. Psala mu zprávy každou chvilku. Na co myslí, co vidí. Posílala mu fotky. Když vyšel před dům, šla za ním. Prosil ji, aby mu už nepsala, aby za ním nechodila. Neposlouchala ho. Byl součástí jejího kosmu. Změnil si číslo. O přestávku sebrala mobil jiného spolužáka a číslo si opsala. Šla všude, kam šel on. Neposlouchala ho, když se ji snažil přesvědčit, aby mu dala pokoj. Neposlouchala jeho rodiče, cizí dva dospělé, kteří jí domlouvali a ona je stěží vnímala. Neposlouchala policistu, který jí sděloval obvinění. Nikdo z nich ji nezajímal. Pak uviděla Davida, jak se vede za ruku s jinou holkou. Líbal ji, usmíval se na ni. Stála opodál a pozorovala je. David si jí všiml. Křičel na ni, ať ho nechá na pokoji. Že mu ničí život. Nechce ji už ani vidět. Najednou jakoby k ní jeho slova konečně pronikla. Její svět se začal tříštit na malé kousky. Rozeběhla se a strčila do Davida vší silou. Shodila ho z chodníku pod projíždějící autobus. Stála tam a dívala se na spoušť, která byla kolem ní. Křičící cizí holka, Davidovo zkrvavené tělo, hluk, panika. Pomalu v duchu lepila svou bublinu, do které se mohla před celým světem opět zavřít. Poslední kousek zapadl na své místo, když přijelo policejní auto. Už nic nevnímala. Slova všech se odrážela od její bubliny. Bylo jí jedno, co se vně té stěny děje. Usmívala se. Už byla na světě zase sama.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your name here
Please enter your comment!