Studentka z mosteckého gymnázia si vyzkoušela vojenské cvičení "Rozkaz zněl jasně!"

Rozkaz zněl jasně!

Vojín Marie Kulichová: „Když vám vnitřní hlas říká, že tělo už nemůže, vy víte, že ještě může“

MOST – Marie Kulichová je studentkou maturitního ročníku mosteckého gymnázia. Je ale také čerstvou absolventkou dobrovolného vojenského cvičení „Rozkaz zněl jasně!“, které pro středoškoláky už druhý rok po sobě uspořádalo Ministerstvo obrany. České republiky.

Marie, která působí jako křehká, éterická dívka, je jasným důkazem, že první dojem může snadno klamat. Téměř měsíc strávila v nekompromisním drsném prostředí, kde rozhoduje disciplína, spolupráce, odolnost a hlavně - schopnost překonávat vlastní limity. Odpovědi na otázky, co ji k tomu vedlo, co během výcviku zažila a jak tato zkušenost změnila její pohled na sebe samu i na armádu, přinášíme v následujícím rozhovoru. (Na úvodní fotografii v uniformě je Marie zleva uprostřed)

Maruško, jak ses o cvičení dozvěděla a co Tě přimělo se přihlásit?

Řekl mi o něm táta. Přihlásila jsem se, protože jsem chtěla zjistit jaké to v armádě je a jestli to fyzicky i psychicky zvládnu.

S jakými představami jsi na cvičení odjížděla?

Odjížděla jsem nějakým způsobem připravená na fyzickou zátěž a nedostatek spánku. Samozřejmě jsem nečekala, že to bude letní tábor, na kterém se hrají hry. Dívala jsem na videa z předešlých let, tak jsem tak trochu věděla co mám čekat. I když realita samozřejmě byla drsná.

U kterého útvaru jsi sloužila?

Nastoupila jsem na útvar do Žatce a poté jsme se přesouvali na Doupov.

Měla jsi z něčeho obavy?

Nejvíc jsem se bála, jestli zapadnu mezi ostatní, ale tyto obavy byly úplně zbytečné. Potkala jsem tam super lidi a s několika jsem stále v kontaktu.

Jak reagovali rodiče a kamarádi, když se dozvěděli, čeho se zúčastníš?

Vlastně jsem o tom moc nemluvila, protože jsem se bála, zda to vůbec vyjde. Když jsem to pak řekla rodině a kamarádům, tak mě všichni podpořili – i když někteří mi říkali, že jsem blázen že tam jdu.

Jak vypadal běžný den během cvičení?

Budíček byl hodně brzy ráno. Každý se budil podle toho, kolik potřeboval času na přípravu. Následovala rozcvička, převlečení, snídaně a hned po ní výcvik. Po něm jsme šli na oběd a zase hned do výcviku, po kterém byla večeře a zase večerní zaměstnání, které bylo někdy po devíti nebo do deseti hodin večer, podle toho, jak nám to šlo. Pak jsme měli do rána osobní volno. Všechny dny se samozřejmě lišily - když jsme například byli přes noc v lese, tak nám někdy rozcvičku i odpustili.

V kolik hodin musela vojín Kulichová vstávat?

Podle toho, zda byla rozcvička nebo když jsme spali v lese. Nejčastěji jsme ale vstávali v 5 hodin a někdy se stalo že i ve 3 nebo ve 4 ráno. Nejšťastnější jsme byli, když jsme mohli vstát „až“ v 6.

A co prodloužená ruka dnešní generace, čili mobil? Chyběl Ti?

Mobily jsme měli v době výcviku zakázané. Směli je používat jen v době osobního volna, což bylo až pozdě večer. Upřímně mi ale mobil vůbec nechyběl, naopak jsem si od něj docela odpočinula.

Které aktivity tě nejvíce bavily a proč?

Vzhledem k tomu, že bych chtěla po gymnáziu pokračovat v lékařském odvětví, nejvíce mě asi bavila zdravotní příprava. Nedá se ale říct, že by byla jakákoliv aktivita, která by mě vyloženě nebavila. I když jsem u některých trpěla, tak jsem si je i tak moc užila.

Co pro tebe bylo naopak nejnáročnější – fyzicky nebo psychicky?

Fyzicky byly nejnáročnější určitě začátky, než si tělo zvyklo na velkou zátěž. Pak také ke konci, kdy už bylo unavené. Psychicky je náročné, když vám vnitřní hlas říká, že tělo už nemůže, ale vy víte, že musí a ještě může. Je to jen obranný mechanismus, není to v komfortu.

Jak je důležitá v takovémto prostředí psychika?

Je přímo zásadní! Hodně jsme si ale navzájem pomáhali a podporovali se. Také jsme měli k dispozici dva psychology. Někteří lidé je využili a rozhodně jim to pomohlo.

Překvapilo tě během cvičení něco, co jsi vůbec nečekala?

Určitě jídlo. Čekala jsem, že nebude moc dobré nebo že ho nebude moc. Ale opak byl pravdou.

Měla jsi během cvičení chvíli, kdy sis sáhla na dno? Jak ses s tím vyrovnala?

Bylo to asi ve chvíli, kdy mi hlava říkala, že už nemůžu, že tady nemám být, ale prostě jsem to potlačila. Zatnula jsem zuby a vůbec ten vnitřní hlas neposlouchala.

Co to bylo za situaci?

Byl to první komplexní výcvik. Šli jsme několik kilometrů lesem kolem 4 hodiny ráno s 25 Kg na zádech v plné výstroji a výzbroji.

Jaké poznání si odnášíš?

Jako hlavní poznání si odnáším to, že není ostuda nebo slabost si říct o pomoc, když už nemůžu.

Myslíš si, že ti získané zkušenosti pomohou i v běžném životě nebo při studiu?

Určitě ano. Teď asi nedokáži říct přesně jaké, ale určitě jsem si jich odnesla hodně.

Změnil se po absolvování cvičení tvůj pohled na práci vojáků nebo na obranu státu?

Nijak zásadně. Vždy jsem si myslela, že to není lehké, a to se opravdu potvrdilo. Není to jen o tom, že si vojáci párkrát zajdou zastřílet nebo zaběhat. Je to tvrdý dril. A je strašně důležité, co v určitou situaci udělat a co naopak ne.

Jaká byla atmosféra mezi účastníky?

Ze začátku byla napnutá, když se nikdo moc neznal, ale postupně začala řídnout a po pár hodinách jsme byli všichni uvolnění, a myslím si, že jsme se i rychle stmelili

Jak bys popsala přístup instruktorů a tvého velitele?

Jejich přístup byl úžasný, nemám si vůbec na co stěžovat. Všichni byli důslední, ale zároveň milí a přátelští, což uvolnilo atmosféru. Vždy byli ochotní pomoci. Jednou mi velitel asi dvacet minut vysvětlovali jednu určitou část, dokud jsem si nebyla na sto procent jistá. Za to jsem byla opravdu ráda, že na mně nikdo nekřičí nebo že mi to nevyčítá.

Přemýšlíš po této zkušenosti o kariéře v armádě nebo v jiné bezpečnostní složce?

Ano přemýšlím přímo o armádě. Asi bych nebyla vzhledem k vysoké fyzické náročnosti moc nápomocná přímo na bojovém útvaru v Žatci, ale jsou místa, na kterých se dokážu představit.

Doporučila bys účast na cvičení i dalším středoškolákům? Proč?

Určitě. Je to skvělá příležitost, jak se naučit nové věci, dozvědět se o sobě něco víc, potkat nové lidi, ujistit se, že práce v armádě pro vás určitě je. Nebo když nevíte, co po střední škole, tak je to určitě skvělá příležitost kde se to dá zjistit.

Kdybys měla celé cvičení shrnout třemi slovy, jaká by to byla?

Zátěž, pravidla, zábava.

Jaký nejsilnější zážitek ti zůstane v paměti?

Pro mě osobně jsou silné všechny. Ale asi to jsou chvíle, kdy jsme jako četa drželi pohromadě, když se něco pokazilo.

Dozvěděla se o sobě vojín Kulichová během výcviku něco, co ji překvapilo?

Hodně mě překvapilo, jakou fyzickou zátěž moje tělo vydrží. Bylo až neuvěřitelné, jak se při poplachu znova úplně nastartovalo, i když jsem těsně před tím nemohla skoro ani chodit.

Co bylo první po návratu domů?

Jídlo a hned spánek.

Chtěla by sis výzvu zopakovat?

Určitě! Hned bych to toho šla znova, ale není to možné. Tento základní výcvik můžete absolvovat jen jednou, poté následuje nástup přímo k armádě.

Co bys vzkázala studentům, kteří nad účastí v podobném programu váhají?

Vůbec neváhejte a přihlaste se. Také jsem se toho bála, přeci jen je to armáda. Ale ty zkušenosti a kamarádství, které tam získáte, stoprocentně stojí za to.

Zeptali jsme se

Jakuba Haviara, třídního učitele Marie Kulichové, čerstvé absolventky projektu "Rozkaz zněl jasně!"

Překvalilo Vás, že se Maruška přihlásila na tak náročnou vojenskou misi?

Překvapilo, i když Maruška se v rámci školy již zapojila do celosvětového programu rozvoje DofE, ve kterém dosáhla bronzové úrovně. Myslím, že oba programy mají společné cíle, tedy poznat sám sebe po fyzické i psychické stránce a dosáhnout vytyčených cílů.

Co byste o Marušce, kterou znáte téměř už čtyři roky a na jaře jí dovedete k maturitě, řekl?

Maruška působí plachým dojmem, ale je velmi cílevědomá, rozhodná a komunikativní. Má skvělé organizační schopnosti a vytrvalost dosahovat svých cílů.

Má podle Vás, z pohledu pedagoga, takovýto projekt pro mladé lidi smysl, a proč?

Projekt "Rozkaz zněl jasně" považuji za přínosný pro mladé lidi zejména proto, že propojuje výuku s reálným životem, vede účastníky k pochopení bezpečnosti, demokracie a svobody. Zárověň u studentů rozvíjí týmovou spolupráci, komunikaci a disciplínu a nabízí příležitost seberealizovat se.