V pasti

0
1102

Ve svých padesáti letech vypadala stále dobře. Mohla se klidně poměřovat s mnohem mladšími ženami. Na rozdíl od nich ale měla výhodu zkušeností, které roky sbírala. Přesně věděla, kde zatlačit a kdy naopak zabrnkat na ochranitelskou strunu, aby muže vmanipulovala přesně tam, kde je chtěla mít. Bavilo ji pohrávat si s nimi a celé roky měla vždy minimálně tři milence naráz. Vdávat se ale nikdy nechtěla. Nestála o rodinu, o stále stejného muže, který by jí mluvil do života. Užívala si výhody svobody. Dokázala si sama vydělat dost peněz, aby si mohla pohodlně žít. Někdy měla bohatého a vlivného milence, který jí zahrnoval dárky, jindy mladého a silného chlapa, který byl zcela bez peněz a čekal na podporu od ní. Nezáleželo jí na tom, jestli je muž bohatý či chudý, hlavně, že se dobře bavila. Jiří byl trochu jiný, než její ostatní muži. Scházeli se spolu už čtyři roky. Tedy mnohem déle, než s ostatními. Měl ženu a děti, firmu a hodně peněz. Jeho žena neměla ani tušení, že má milenku. Jezdili spolu na tajné výlety, trávili spolu dovolené, které on vydával za služební cesty. Utíkal k ní domů pokaždé, když se dostal služebně do města, kde bydlela. Vyhovovalo jí to. Bavilo. Ta hra na tajemství, skrývání, ukradené chvíle. Neměla nejmenší zájem stýkat se s ním častěji. Nedělala si žádný nárok na jeho čas, který by on sám nechtěl poskytovat. Poslední dobou ji už Jiří nebavil. Když se ozval, neměla na něj většinou čas. O to víc ale začal být její milenec neodbytný. Volal jí, psal SMS, vymýšlel různé důvody k tomu, aby se mohli vidět. Stále častěji ho odmítala. Jednou na ni čekal před firmou, kde pracovala. S kyticí růží a úsměvem na tváři. Oznámil jí, že se rozvede. Odešel od své ženy a chce žít s ní. Chce se k ní nastěhovat, zůstat s ní po zbytek života. Nemohla uvěřit vlastním uším. Neměla nejmenší chuť trávit zbytek života s Jiřím. Nechtěla, aby se rozváděl. Sama už měla touhu úplně jinde. Randila s klukem, který byl o více než dvacet let mladší než ona. Bavilo ji jeho tělo, vzrušovalo jeho mládí. Na Jiřího už neměla tu nejmenší chuť. A tak mu to také řekla. Jiří se začal hroutit, prosil ji, nevěřil jí, že by byl úplný konec. Teď, když s ní chtěl začít nový život. Neposlouchala ho, nastoupila do auta a odjela. Myslela si, že tím je všechno uzavřené. To se ale spletla. Jiří jí volal, psal zprávy, pronásledoval ji. Stále se ji snažil kontaktovat. Měla ho dost, ale nevěděla, co má dělat. Přátelé jí radili, ať se obrátí na policii. To mu ale zatím nechtěla udělat. Snažila se ho přesvědčit, ať ji nechá být. Nemá o něj zájem, a to se už nikdy nezmění. Čekala, až mu to konečně dojde. Místo toho se jednoho dne v její kanceláři objevila Jiřího manželka. Sedla si proti ní, tvářila se přísně a truchlivě. Začala ji přesvědčovat, aby nechala Jiřího být. Nebrala ho rodině. Nebrala ho dětem. Musela se smát. Snažila se přesvědčit tu přísnou paní, že je to právě naopak. Ona o Jiřího zájem nemá. Snaží se ho zbavit, ale on je neodbytný. Pokud by ho manželka přesvědčila, aby se vrátil k rodině, ona bude jen šťastná a už nikdy ho nebude kontaktovat. S tím se rozešly. Několik dnů bylo ticho. Jiří přestal volat a psát. Myslela si, že je konečně klid a její bývalý milenec rozchod přijal. Pak přišel za ní domů. Ten večer byla sama. Nejprve nechtěla pustit Jiřího dovnitř. Řekl jí, že je u ní naposledy, a tak ho pozvala do bytu. Byla ráda, že se Jiří konečně umoudřil a chtěla nad jejich vztahem udělat definitivní tečku. Otevřela lahev vína, seděli, popíjeli, vzpomínali na všechno hezké, co spolu prožili. Pak Jiřího políbila a řekla mu, že už se nikdy nesetkají. Ona už má někoho jiného, on ať se vrátí k rodině. Jiří se ale najednou začal chovat jinak. Ta tam byla jeho laskavost a smíření, které dával najevo celý večer. Prohlásil, že on to chtěl jinak, ale když si ona nedá říct, musí to být po zlém. Vrhnul se na ni, povalil ji na pohovku a stiskl jí krk. Škrtil ji, až ztrácela vědomí. Už bez vlády ji dotáhl k otevřenému oknu a vystrčil ji ven. Dopadla na domovní schody. Nevnímala bolest, necítila tělo. Slyšela, jak se otevírají domovní dveře. Někdo se jí dotýkal. Pak Jiřího hlas. Volal záchranku. Odvezli ji do nemocnice. Několik dnů ležela, aniž by vnímala své okolí. Když se probrala, nemohla mluvit ani se hýbat. Ležela nehybně s otevřenýma očima, snažila se kontaktovat okolí. Byla k smrti vyděšená. Pak přišla sestra a po ní lékař. Vysvětlili jí, že po pádu z okna měla poraněnou míchu a otok na mozku. Je zcela ochrnutá. Zatím není jasné, zda je její stav trvalý. Lékař jí dával naději. Jednou se třeba vše změní. Začne mluvit, pohne se. Musí věřit a bojovat. Také jí řekl, že její přítel je u ní celou tu dobu. Vyděšeně se dívala, jak do pokoje vešel Jiří. Nemohla nic, nepohnula ani svalem. Jen zoufale mrkala. Jiří si k ní dal židli. Vzal ji za bezvládnou ruku a začal ji hladit. Nemusí se ničeho bát. On ji neopustí. Miluje ji. Už začal vše zařizovat. Z nemocnice ji vezme do bytu, který pro ně koupil. Nechal ho zařídit tak, aby v něm mohl o ni pečovat. Bude se o ni starat. Budou spolu až do smrti. Přesně, jak si to přáli. V hlavě jí vířily myšlenky. Nevěděla, co má udělat. Jasně si uvědomovala, co se stalo. Nemohla ale promluvit, ani gestem naznačit. Nemohla udělat nic. Jiří ji ještě ujistil, že se o vše sám postará. Nikoho jiného k ní nepustí. Nemusí se ničeho bát. Zavřela oči. Byla v pasti.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your name here
Please enter your comment!