Životní poslání

0
711

Žaludek jí svírala ta známá bolest. Jakoby se jí nějaké zvíře zahryzávalo do vnitřností. Roztřásly se jí ruce a začaly brnět rty a tváře. Lapala po dechu a snažila se uklidnit. Věděla, že to nic není. Jen jeden z jejích záchvatů úzkosti. Ještě chvíli čekala, než se jí dech alespoň trochu uklidnil. Věděla, že bude muset znovu do sprchy. Celé tělo jí pokryl studený pot. Vzala si prášek, bez kterého by nadcházející den nezvládla. Seděla v křesle a dívala se z okna. Nemyslela na nic. Nic se jí nechtělo dělat. Na zdi za ní neúprosně tikaly hodiny. Konečně se přiměla, aby na ně stočila oči. Měla nejvyšší čas. Jestli nechce přijít pozdě, musí se připravit a jít. Ještě alespoň chvíli, přála si v duchu. Pak se přeci jen zvedla. Do školy dorazila na poslední chvíli. Když přicházela k hlavnímu vchodu, kolem kterého už postávali studenti, cítila, jak se jí opět roztřásly ruce. Uvědomila si, že bude potřebovat silnější dávky svých léků. Už teď ale po nich bývala malátná a otupělá. Rozhodla se, že hned odpoledne zavolá svému lékaři a domluví se s ním na návštěvě. Bude jí zase říkat, že všechny její problémy pramení z její nejistoty. Nedokáže se postavit svým trýznitelům. Nechá si ubližovat a nic nedělá, aby se bránila. Říkal jí, že by měla změnit své zvyky. Začít se stýkat s jinými lidmi, změnit prostředí. To se ale snadno řekne, hůř udělá. Ona do školy prostě musela. Už jako dítě si hrála na školu. Vždy byla ve svých hrách oblíbená učitelka. Její panenky a medvídci byli dokonalými žáky. Přihlásila se na pedagogickou školu, i když ji od toho školní poradce zrazoval. Říkal jí, že není typ na učení. Nikdo ji nebude poslouchat. Chybí jí přirozená autorita. Je příliš hodná a příliš ovlivnitelná. Věděla, že má pravdu. Ale nemohla si pomoct. Bylo to její největší přání. Potřebovala učit. Věřila, že to nakonec dokáže. Po škole nastoupila jako učitelka na střední škole a hned od začátku se trápila. Připravovala si skvělé hodiny, byla nadupaná informacemi, které chtěla dětem předávat. Studenti ji ale neposlouchali. Nevnímali ji. Postupně ztrácela chuť učit. Ztrácela chuť chodit do práce. Bavilo ji to čím dál míň. Studenti ve škole už ji vůbec nebrali. Někdy jí bylo při vyučování do breku. Tolik se snažila, aby její hodiny byly perfektní. Ale nebyly. Když to došlo tak daleko, že se studenti v jejích hodinách nepokrytě bavili a její snahy si vůbec nevšímali. Nakonec ze školy odešla. Nastoupila do jiné střední školy a chtěla začít znovu. Nastavit si jiná pravidla. Bylo to lepší než úplně na samém začátku. Chvíli ji to bavilo. Do školy zase chvíli chodila ráda. Pak do její hodiny přišel ředitel školy. Snažila se, aby byla ta hodina výborná. Měla dobrý pocit. Odpoledne si ji ředitel zavolal do ředitelny. Odcházela naprosto zpražená. Její hodině se vysmál. Řekl jí, že je neschopná a učitelka jen omylem. Nemohla uvěřit vlastním uším. Nechápala, jak si to k ní může ředitel školy dovolit. A neuměla se mu postavit. Sklopila hlavu a odešla. Ten den poprvé ve škole brečela. Všechny další hodiny odučila se strachem, že se ředitel objeví a ona nebude dostatečně připravená. Ředitel si ji občas zavolal do ředitelny a sepsul ji. Věděla, že ji sleduje. Jednou si na ni postěžoval rodič jednoho studenta. Ředitel ji zavolal a před rodičem jí vyčinil jako malé holce. Kolegyně v kabinetu nad ní kroutila hlavou. Ředitel jí sebral odměny, nechal ji domů chodit se základním platem. Před prázdninami jí oznámil, že musí dát výpověď. V září ji opět přijme. Pokud to neudělá, pak ji propustí a už ji nikdo z ředitelů v okolí nepřijme. Udělala, co po ní chtěl. Začala se bát chodit do práce. Ráno měla své stavy úzkosti. Začala brát prášky na nervy a zároveň se bála, že se o tom ředitel dozví a vyhodí ji. Přála si přejít na jinou školu, ale bála se, že ji ředitel všude pomluví a znemožní. Ten den už první hodinu měla v nejvyšším ročníku. Před začátkem vyučování si vzala znovu své léky. Měla naplánovanou čtvrtletní práci. Rozdala studentům zadání, sedla si za katedru a zírala do prázdna. Bylo jí jedno, co se ve třídě děje. Nevnímala hluk. Nevnímala, jak se studenti mezi sebou baví, že se jedná o kolektivní práci. Nevnímala, že do třídy vešel ředitel školy. Teprve, když jí položil ruku na rameno, s leknutím se probrala. Řekl jí, ať jde s ním do ředitelny. Šla. Sedla si do křesla a dívala se skrz něj. Jen vzdáleně vnímala, že na ni mluví. Zvyšoval hlas. Něco jí vyčítal. Pak si uvědomila, že stále opakuje, že ve škole skončila. Slyšela ho, jak říká, že je zfetovaná. Že na ni zavolá policii. Zvedla se z křesla. On zůstal sedět. Nabubřelý výraz, přísná slova. Udělala pár kroků k němu. Vzala ze stolu těžké skleněné těžítko a uhodila ho do hlavy. Vše proběhlo rychle. Nečekal to. Po první ráně zůstal omráčen sedět. Další ránu do hlavy už nevydržel. Sesunul se na stůl. Dívala se, jak mu z rozražené hlavy teče krev. Položila těžítko zpět na stůl. Napadlo ji, že potřebuje větší dávku léků. Už jí nepomáhají. Vyšla z ředitelny. Pečlivě za sebou zavřela dveře. Pozdravila se se sekretářkou a odešla. Vzala si své věci v kabinetu. Ani nepočkala, až zazvoní konec hodiny. Odešla ven ze školy. Pomalu přešla po chodníku k silnici a vstoupila do vozovky. Nerozhlédla se, nezpomalila. Náraz auta, který ji odhodil několik metrů stranou, ani nevnímala. Byla mrtvá dřív, že přijela záchranka.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your name here
Please enter your comment!