Už od základní školy jsem pravidelnou návštěvnicí mostecké knihovny. Čtu všechno a ráda, ale výpůjčka z minulého týdne mi přichystala překvapení. V regálu jsem objevila knížku České cizinky od Jany LeBlanc, která nabízí jedinečný pohled na osudy jedenácti českých žen, jež se rozhodly – nebo byly okolnostmi donuceny – spojit svůj život se zahraničím. Kniha vypráví autentické příběhy žen žijících v Rakousku, na Srí Lance, v Norsku, ve Virginii, Irsku, Mexiku, na malajsijském ostrově Langkawi, v Jihoafrické republice, New Yorku, Hongkongu a Lucembursku. Každá z Češek prošla jinou životní cestu a každá vypráví svůj příběh s otevřeností, odvahou i nadhledem. Překvapení mně čekalo na straně 135, kde jsem objevila Jitku Bureš z Litvínova, dvacet let žijící v Lucembursku. Její životní příběh se stal nedílnou součástí tohoto pozoruhodného literárního projektu. Mimo jiné ukázal, že inspirativní osudy nevznikají jen ve velkých světových metropolích, ale své kořeny mají i v malých městech a regionech.
Jitku z Litvínova postavili rodiče za hranicemi Československa v roce 1988 před hotovou věc: „Tam už se nevrátíme,smiř se s tím!
Knížka České cizinky má jedinou „vadu“ – nedá se tak zvaně zavřít.
Osudy českých cizinek v této knize jsou velmi rozdílné. Některé odešly ještě před sametovou revolucí jako emigrantky a začínaly nový život v nelehké době. Jiné využily možnost, kterou jim přinesl pád socialistického režimu. Přestože jejich příběhy vznikaly v odlišných historických obdobích a na různých kontinentech, spojuje je velká odvaha vykročit do neznáma a schopnost vybudovat si domov daleko od rodné země.
České cizinky nejsou sbírkou cestovatelských zážitků. Jsou svědectvím o síle odhodlání, přizpůsobivosti a hledání vlastní identity mezi dvěma i více kulturami. Jednotlivá vyprávění, včetně litvínovské Jitky Bureš, jsou strhujícím životním příběhem, který se čte doslova jako napínavá beletrie. Současně dojímá, nutí k zamyšlení i inspiruje.
Protože je Litvínov malé město a téměř každý tu zná každého, věřím, že jméno Jitka Bureš i po dvaceti letech v některých hlavách zarezonuje. Její příběh nepopisuji záměrně. Prostě si ho přečtěte s těmi ostatními. I kdybyste chtěli, to prostě nevymyslíte!
Pavlína Borovská
