Černí andělé: Rozlučkový rozhovor s Hankou Martinkovou

0
803

Letošní první interligový zápas Černých andělů je zároveň tím posledním pro naši ikonu Hanu Martinkovou. Autorka 738 interligových branek, která s házenou začínala v Mostě v roce 1994, zde strávila 18 sezon. Sobotní zápas proti DHK Zora Olomouc je tak jejím posledním nejen v mosteckém dresu, ale i na vrcholové úrovni. Sobotní zápas (3. 9. 2016) s DHK Zora Olomouc je pro Hanku rozlučkovým. Přijďte se podívat na její poslední vystoupení v dresu Černých andělů a udělat důstojnou rozlučkovou atmosféru. Navíc s koupí losu „Svlékni si svou hráčku”, který stojí 20 Kč, můžete získat její poslední zápasový dres, ve kterém nastoupí do utkání. (Informace k zápasu najdete zde http://anw.hr/2bDO5DU.)

Hanko, jaké byly tvé házenkářské začátky?
S házenou jsem začala již před 22 lety a rychle se stala mým koníčkem. Nedokázala bych si představit nejít na trénink. Rodina mě vždy podporovala a byla mým největším fanouškem. Nikdy jsem nebyla výraznou hráčkou na hřišti, spíše jsem měla problémy s koordinací těla, byla jsem ,,samá ruka a noha‘‘. Přesto jsem házenou měla natolik ráda, že jsem si život bez ní nedokázala přestavit.
Co tě v 9 letech přivedlo právě k ní?
Můj bratr hrál házenou a já se na něj chodila dívat. Moc se mi líbila atmosféra v hale. A celkově mě tento sport nadchl.
Pamatuješ si svou první branku za Most?
Ano, byla z levého křídla v litvínovské hale.
Bylo těžké neskončit s házenou dříve, než přišel první výrazný úspěch?
Dříve jsem si nedokázala představit, co bych dělala, kdybych házenou nehrála. Později – s odstupem času – to byl ale větší a větší žrout času a začala jsem si uvědomovat, že bych víkendy mohla trávit i jinak. Ale když se pak dostaví úspěch, snadno se zapomene na tu dřinu a člověk pak před sebou vidí další medaile a poháry.
Měla jsi nějaké sny a chtěla jsi dosáhnout něčeho konkrétního?
Sny a cíle se rodily v průběhu kariéry. Ale jako dítě jsem nevěřila, že bych u házené tak dlouho vydržela.
Jak vzpomínáš na dobu, kdy jsi začala hrát za áčko v Mostě?
Když jsem začala hrát v Mostě za ženy, hrály jsme 2. ligu, a to byla jiná úroveň než teď. Házenou jsme se prostě bavily, nebyla to taková povinnost a člověk ji musel mít rád, protože jinak by to jen tak pro nic za nic nedělal. Teď už jsme 4násobným mistrem ČR a obhajovat každý rok zlato je už povinnost.
Co bylo prvním výrazným milníkem tvé kariéry?
Začátek vrcholové házené v Mostě. A já jsem šťastná, že jsem u toho mohla být od samého začátku.
Dalším důležitým okamžikem byl jistě postup Mostu do WHIL. Jak na to vzpomínáš?
Předtím jsem hrála s Martinou Vysloužilovou v Jindřichově Hradci. Přišli za námi manažer klubu Rudolf Jung s Jiřím Hanusem, že v Mostě chtějí hrát WHIL a každý víkend vyprodávat halu. Nechtělo se mi tomu věřit, ale nakonec jsme se s Martinou do Mostu vrátily. Tým posílil o několik hráček a myslím, že zkušenosti s interligou měly jen Martina Crhová a Lucie Kantůrková. Přesto se vše povedlo, Most je vždy na předních příčkách a navíc hraje evropské poháry. A to je krásné.
Zažila jsi v Mostě několik trenérů. Co sis od nich vzala?
V mé kariéře bylo hodně trenérů, nebudu je všechny jmenovat, protože se bojím, že bych na někoho zapomněla. Ale velký podíl na mém házenkářském růstu měl Jiří Hanus, který mě trénoval od mých začátků v ženách až po postup do interligy. A nemohu zapomenout ani na Dušana Poloze, který Mostu ukázal nový severský styl házené – od trénování po házenkářské myšlení. Byl to impuls pro mosteckou házenou.
Můžes porovnat svou kariéru v reprezentaci s tou interligovou? 
Srovnat reprezentaci a interligu je těžké. S klubem se trénuje celý rok, s reprezentačním týmem je jen pár týdnů na přípravu pro kvalifikaci nebo případně mistrovské turnaje. Je to psychicky i fyzicky náročné. Reprezentace se koná v termínech, kdy je v klubech reprezentační pauza. A pak hlavně na konci sezóny, což je období, ve kterém hrozí nejvíce zranění. A bohužel ani mně se nevyhnulo.
Jaký byl podle tebe tvůj nejlepší interligový a reprezentační zápas?
Nemám vyloženě nejlepší interligový zápas, který bych si vybrala, ale za klub to je zápas Challenge Cupu proti ASZ Politechnika Koszalin (pozn. 11 branek v zápase). Reprezentační pak v kvalifikaci na ME v Itálii, ale to už je hodně dávno.
V interlize jsi dala 738 branek. Měla jsi za cíl dosáhnout v sezoně/zápase vždy nějakého počtu branek?
Neměla. Cíl byl vždy jeden, a to vyhrát. Nezáleželo mi na tom, kolik dám gólů, ale abych jakýmkoliv způsobem pomohla týmu zvítězit.
A co tvé ocenění, kterých máš velké množství.  Je pro tebe některé z nich důležitější než ty ostatní? 
Nemám, všechny jsou pro mě stejně důležité.
S házenou na vrcholové úrovni končíš. Co tě čeká po ní?
Druhým rokem pracuji u Technických služeb v Mostě. Před dvěma lety jsem začala trénovat malé děti ze školek a teď jsem skočila přímo až do mladšího dorostu, kde jsem společně trenérkou s Markétou Benešovou. Já už pár měsíců netrénuji, ale stále mám co dělat. Doháním tak nějak vše, co jsem si jako vrcholový sportovec nemohla dovolit. A užívám si to.

Autor: Josef F. Houžvička

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your name here
Please enter your comment!