Láska k rychlým strojům

0
607

Miloval dvě rychlá kola. K motorce ho přivedl jeho táta. Už ve čtrnácti letech uměl ovládat silné stroje lépe než většina dospělých chlapů. Když se máma s tátou rozvedla a on odešel i se svou motorkou, nějakou dobu nejezdil. Pak se mu ale podařilo z peněz, které si vydělal po brigádách, koupit starou mašinu. Veškerý volný čas trávil v garáži, až si ji vytunil přesně podle svých představ a finančních možností. Láska k motorkám mu už zůstala. Měl sice maturitu, ale vysoká škola ho nijak nelákala. Měl cit pro stroje a šikovné ruce. Začal pracovat v jedné automobilové dílně. Bylo mu jednadvacet, když umřel jeho táta. Od rozvodu rodičů ho neviděl. Teď po něm zdědil jeho mašinu, dílnu a nějaké peníze. Rozhodl se, že si ze své lásky udělá obživu. Tátovu motorku si nechal, ale za zděděné peníze koupil jinou. Tu upravil a za mnohem větší peníze prodal. Tak to udělal ještě několikrát. Postupně se dobře zapsal do komunity motorkářů. Začal kupovat a upravovat stroje podle konkrétní objednávky. Věděl, že nikdy takhle nezbohatne. Mohl ale v pohodě žít a dělat, co měl rád. Ve volném čase jezdil s partou motorkářů. Miloval, když kolem něj ubíhala krajina a mohl nastavovat tvář větru. Bylo mu třicet, když potkal svou druhou lásku. K motorkám přibyla rajcovní zrzka, kterou si nastěhoval do bytu nad svou dílnou. Byl šťastný chlap. Myslel si, že tak už to bude pořád. Svět se mu obrátil naruby, když se jednou vracel v podvečer z projížďky. Byl krásný jarní den a jeho to lákalo na chvíli vypnout. Nejel příliš rychle, užíval si pohodu. Když mu z vedlejší silnice vjelo do cesty velké silné auto, už nemohl nic dělat. Náraz ho katapultoval přes kapotu auta. Proletěl několik metrů. Ucítil strašnou bolest v dolní části těla a pak už nic. Probral se po několika dnech v nemocnici. Lékaři dělali zázraky, aby ho udrželi při životě. Nakonec ho zachránili. Co zachránit nedokázali, byly jeho nohy. Přišel o obě. Navíc v pravé ruce po úrazu páteře ztratil cit. Ležel v pokoji a zíral do stropu. Nemyslel na nic jiného, než že si už nikdy nesedne na motorku. Jeho zrzka za ním přišla jen jednou. Když pochopila, jak na tom je, sbalila si své věci a odstěhovala se. Řekla mu, že je ještě příliš mladá a nespoutaná, aby chtěla žít vedle mrzáka. Bylo mu to jedno. Jediné, co ho dokázalo udržet při životě, byla parta motorkářů, se kterou dřív jezdil. Chlapi se střídali, chodili za ním, nosili mu fotky, vyprávěli o jízdách. Byl stále jeden z nich. Patřil k nim, i když už jezdit nebude. Trvalo několik měsíců, než skončil se všemi rehabilitacemi a lékařskými procedurami. Najednou byl doma, na vozíku a sám. Nemohl dělat to, co dřív, ruka mu nesloužila. Žil z invalidního důchodu, celé hodiny proseděl u okna a pozoroval silnici. Těšil se jen na chvíle, kdy za ním přijeli jeho motorkáři. Postupně rozprodal věci, které měl. Až nakonec prodal i motorku po tátovi. Už neměl nic, co by ho těšilo. Viník celé nehody byl mladý kluk bohatého tatínka. Najal si dobrého právníka a od soudu odešel nevinný. Nechápal, jak se to mohlo stát. Bylo to přeci všechno tak jasné. Najednou byla vina na jeho straně. Jel příliš rychle, řidič auta neměl šanci včas ho uvidět a zareagovat. Ten večer seděl v tmavé dílně a přemýšlel o svém životě. Dospěl k závěru, že už nic nemá cenu. Vzal si nůž a levou rukou, ve které měl ještě cit, si prořízl tepny na pravačce. Našli ho až druhý den bez známek života jeho kamarádi motorkáři. Drsní chlapi schovali smutek za tvrdý výraz větrem ošlehaných obličejů. Nikdo z nich neřekl nic. Jen se dívali, jak jejich kamaráda nakládají do černého vozu. Dílnu koupil z pozůstalosti mladý podnikatel. Plánoval ji přebudovat na posilovnu. Dva týdny na to lehla celá budova popelem. Zrzka měla také smůlu. Vyhodili ji z práce. Později zjistila, že si na ni zákazníci opakovaně stěžovali. Dvakrát po sobě jí vykradli byt. Nakonec jí v noci shořelo její malé nepojištěné auto. Najednou neměla nic. Jen chuť na drogy, které jí ochotně prodával kluk, který ji i občas, když neměla na zaplacení, pásl. S pasákem ji jednou seznámil motorkář, se kterým se znala ještě z doby, kdy bydlela v malém bytě nad dílnou. Motorkář často navštěvoval jejího tehdejšího přítele. Uplynulo několik měsíců od soudu a nedělo se nic. Mladý řidič dál jezdil svým silným a rychlým autem bez ohledu na ostatní. Byl si jistý, že se mu nic nemůže stát. Právník jeho otce byl opravdu znalec svého oboru. Posledních několik dnů si všiml, že za ním jezdí motorkáři. Vždy alespoň dva, někdy i větší skupina. Rozčilovalo ho to. Nepředjížděli ho, jen se tak za ním táhli, motory jejich strojů bublaly, přes obličeje měli ti chlapi šátky. Tu noc šel z baru pozdě. Měl upito, to mu ale nebránilo sednout za volant. Otevřel auto, chtěl nastoupit. Najednou byli kolem něj. Vynořili se ze tmy. Chlapi v kožených bundách, přes obličej šátky. Ucítil ránu do hlavy. Pak už nevěděl nic. Když se probral, seděl za volantem svého auta. Stálo někde na polní cestě. Nevěděl, kde je. V autě nebyly klíčky. Ruce měl stahovacími páskami připoutané k volantu. Otevřeným okýnkem někdo něco nalíval na sedačky i na něj. Ucítil zápach benzínu. Zahlédl záblesk plamínku sirky a pak se kolem něj rozpoutalo ohnivé peklo. Čtyři chlapi chvíli z bezpečné vzdálenosti pozorovali hru ohně. Pak sedli na motorky a odjeli. Po celou dobu akce nesundali šátky z obličejů a z rukou rukavice. Zbytek jejich party se projížděl na druhé straně republiky. Patnáct motorkářů bylo připraveno odpřisáhnout, že celá parta byla spolu celý den. Kdo už může s jistotou potvrdit, jestli kolem projelo patnáct či devatenáct motorek.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your name here
Please enter your comment!