Rober Vano. Jana Brejchová mě vyhnala…

0
1537

Robert Vano, světoznámý fotograf, před jehož objektivem stála nejedna celebrita, zavítal do Litvínova. Nejprve měl vyprávět o svém životě jen v komorním prostředí kavárny v Citadele. Tam se ale všichni zájemci o setkání s ním nevešli. A tak zaplnili velký sál. Robert Vano je kromný a zároveň vtipný. A s ochotou nám poskytl rozhovor.

Co dělá fotografa skutečně dobrým fotografem?

Od začátku mě učili, že fotograf musí být rozeznatelný. Když se někdo podívá na fotografii, musí vědět, kdo ji fotil. Aby se fotograf stal známým, musí začít fotit v módních časopisech. To je vlastně nejjednodušší možnost, jak být publikován a vstoupit do povědomí. V módních časopisech jsem začínal i já.

Hned jako fotograf?

Když se mě po mé emigraci do USA ujala jedna rodina, přesvědčili mě, abych se stal kadeřníkem. Tak jsem se vyučil a shodou náhod začal pracovat jako vizážista a kadeřník pro módní časopisy. Tam jsem poprvé viděl, jak pracují slavní fotografové. Tam jsem se začal učit. Teprve později jsem sám fotografoval. Když jsem se svých učitelů ptal, kdy už mě budou lidé znát, smáli se mi. Že prý až tak po šedesátce. To je pro mladého fotografa strašně dlouho. Dnes je mi přes sedmdesát a s fotografováním nekončím. Práce mi pomáhá být mladý.

Fotíte raději muže nebo ženy?

Já fotím všechno. Muže, ženy, krajinky, květiny. Nedá se říci, co fotím raději. Je ale rozdíl, jak se při focení chovají muži a ženy. Když oslovím dívku, že ji budu fotit, řekne super a přesně ví, co chce a jak by měla na fotce vypadat. Nalíčí se, připraví a během chvíle fotíme. Pak se podívá na fotografii a začne vymýšlet, kde kousek ubrat, kousek přidat. S fotkou je hodně práce. Když oslovím kluka, řekne super a na dva měsíce zmizí do posilovny. Dře, dva dny nepije, aby se vyrýsoval, ale jak ho vyfotím, tak to zůstane. Žádné další úpravy, žádná další práce.

Odmítl někdy někdo, abyste ho fotil?

Herečka Jana Brejchová. Před deseti lety se připravoval materiál k výročí 100 let českého filmu. Ona tam měla mít svůj portrét. Vyhnala mě. Prý jsem ji měl přijít fotit, když byla mladá a krásná. Teď už je stará a tlustá ženská, která deset let nic netočila. A fotit se nenechala.

Koho byste si přál fotit?

Teď už speciální přání nemám, ale jako mladý fotograf jsem si marně přál fotit Beatles a Rolling Stones.

Máte nějaké nepříjemné vzpomínky na focení?

Vzpomínky jsou příjemné i nepříjemné, vždy se všechno úplně nedaří. Kdo mě ale opravdu nepříjemně svým chováním překvapil, byl herec Jaromír Hanzlík.

Čím fotí opravdu dobrý fotograf?

Není důležité, čím fotí, důležitá je konečná práce. Můj první fotoaparát byl značky Pionýr. Přál jsem si kolo, dostal foťák. Stál padesát korun a mám ho dodnes. Dělal a dělá krásné fotky. Náš nejlepší fotograf Miroslav Tichý fotil na krabici od mýdla. A jeho fotografie jsou vystavovány ve světě.

Učíte mladé fotografy?

Technika jde strašně rychle dopředu. Dnes děti vědí víc než učitel. Každý fotí na digitál, má fotoaparát v mobilu. Já fotím na film a bez blesku. Můj učitel fotograf Horst P. Horst vždy říkal, blýská se, jen když jsou bohové naštvaní. Tak neblýskám. Chodím ale do různých škol. A s dětmi mluvím. Děti nechtějí od učitelů poučky, jak co mají dělat. Chtějí diskutovat.

Narodil jste se na Slovensku. V devatenácti jste emigroval do Ameriky. Co vás k tomu vedlo?

Nechtělo se mi na vojnu. A pak také moje babička. Říkala: „Choďte tak daleko, jak oči vidí.“ Tady nebylo nikdy dobře. Byly jsme tři děti a všechny tři jsme emigrovaly. Poslechly jsme svoji babičku.

Co si jako emigrant myslíte o současné migrační krizi?

Vždy mě něčím strašili a nikdy se nic nestalo. To byla kubánská krize, studená válka, ekonomická krize, teď migrační krize. Kdyby mi ale někdo zavolal, tak bych jim poradil. Jak to bylo tenkrát, když jsem utekl do Ameriky. Doma, v Americe, ve své koupelně si lidé mohli dělat, co chtěli. Třeba obětovat kozu. Venku na ulici se ale museli chovat jako Američani. Žádné zahalování, žádný extremismus. Nebo šupem zpátky domů. Také se říká, že strach jde s věkem. Jako mladý kluk jsem šel do všeho po hlavě, nebál jsem se ničeho. Teď už leckdy váhám.

Robert Vano, fotograf

Narodil se roku 1948 a jeho rodištěm jsou Nové Zámky na Slovensku. V roce 1967 odešel jako devatenáctiletý do USA. Pracoval jako kadeřník, vizážista, maskér a asistent pro fotografy módy (Horst, Glaviano, Castel, Fallai), později se prosadil jako fotograf světových módních časopisů (Harpers Bazaar, Vogue, Elle, Cosmopolitan). Po roce 1989 se vrátil do Čech a zakotvil v Praze. Vydal několik fotografických publikací, vystavoval v New Yorku, Miláně, Londýně a Praze. V současné době je artdirectorem modelingové agentury Czechoslovak Models.

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your name here
Please enter your comment!