Bylo mu pětadvacet. Konečně měl za sebou studium a k narozeninám dostal vysokoškolský diplom jako ten nejlepší dárek. Rodiče byli pyšní a šťastní zároveň. Otec mu maloval zářivou budoucnost a začal mluvit o předávání firmy. Pár let bude ve firmě pracovat jako mladší ředitel, pak ji od otce převezme. Z rodinné oslavy, která se nesla v duchu gratulací a drahých dárků, se přesunul do nočního podniku, kde na něj čekali přátelé. Byla to ta nejlepší noc v jeho životě. Šampaňské teklo proudem, cítil se jako bůh. Svůj budoucí život viděl jen v těch nejzářivějších barvách. Z mejdanu odešel rovnou ke své holce. Než usnuli, ještě trochu pili. Probudil se brzy. Spal jen několik hodin. Třeštila mu hlava, v puse měl sucho. Chtěl jet domů, dát se do pořádku. Jeho dívka ještě spala, tak ji nebudil. Oblékl se, sedl do svého nového sporťáku, který dostal od otce. Z auta měl radost. Přišlápl plyn, aby vyzkoušel, co dokáže. Vůz vyrazil prudce kupředu. Vlétl do zatáčky, kola vyrovnal na poslední chvíli. Stejně rychle letěl i dál. V další zatáčce už srovnat kola nestihl. Bokem se řítil do skupinky lidí, kteří čekali na autobusové zastávce. Nemohl nic dělat. Vůz byl naprosto neovladatelný. Před očima mu vybuchl gejzír barevných světel. Když konečně auto narazilo do sloupu a zastavilo, bál se vystoupit. Věděl, že narazil do lidských těl. Slyšel křik a pláč. Položil si hlavu na volant. Udělalo se mu špatně od žaludku. Otevřel dveře auta, vyklonil se ven a zvracel. Když byl konečně schopný vystoupit a rozhlédnout se, všude panoval chaos. Na zemi leželo několik lidí. Starší muž klečel nad drobným tělíčkem dítěte a masíroval mu srdce. V dálce se ozvaly sirény. Nemohl nic dělat. Jen v šoku stál a zíral. V duchu si říkal, že to přeci není jeho vina. Jel jako vždy. To auto muselo mít poruchu. To není jeho vina. Další minuty a hodiny kolem něj plynuly, ani nevěděl jak. Přijela záchranka, lékaři se snažili dítě oživit, ale marně. Na zemi zůstalo ležet tělo malého chlapce přikryté plachtou. Další dva lidi odvezly sanity se zraněními do nemocnice. Odpovídal na otázky policistů nepřítomně, jako by se ho to vůbec netýkalo. Nechápal, co se kolem něj děje. Po nočním alkoholovém řádění nadýchal ještě téměř dvě promile. Nakonec pro něj přijel jeho otec i s advokátem. Odvezli ho domů. Lékař, rodinný přítel, vystavil potvrzení o špatném zdravotním stavu. Nebyl schopen dalších výslechů, nebyl schopen odběru krve. Drazí právníci, kteří pro jeho otce pracovali, ho dokonale izolovali od vnějšího světa. Byl zavřený v soukromém sanatoriu otcova přítele. Tam přečkal první dny po nehodě. Když se situace trochu uklidnila, vrátil se domů. Nechtěl nic vědět. Nechtěl slyšet o dítěti, které zabil. Nechtěl slyšet o dalších dvou lidech, které zranil. Nemohl za to. To auto mělo poruchu. Nedalo se ovládat. Než se případ dostal k soudu, podařilo se najít a zaplatit znalce, kteří potvrdili, že vozidlo bylo v době nehody neovladatelné. Také se ztratil výsledek testu na alkohol v krvi. Policie neměla nic, a tak obvinění nakonec nepadlo. Oklepal se a život šel dál. Brzy na nehodu úplně zapomněl. Pohltila ho práce. Jen s alkoholem už to nepřeháněl. Před jízdou už nepil nikdy. Jen si občas dal s přáteli, ale od nehody už nikdy nebyl opilý. Když se ve firmě osvědčil, přepsal na něj otec značný podíl. Až půjde na odpočinek, bude firma celá jeho. Byl to svatební dar. Vzal si za manželku dívku, kterou miloval už několik let a u které také trávil noc před nehodou. Když mu oznámila, že čeká dítě, byl nejšťastnější chlap na světě. Také jeho rodiče se nemohli vnoučete dočkat. Dostavěl novou vilu, kde chtěl se svou rodinou žít. Jejich syn se narodil do šťastného světa. Rodiče ho milovali. Snesl by tomu malému uzlíčku štěstí modré z nebe. Svou manželku zahrnoval láskou a pozorností. Všechno se mu najednou dařilo. Firma prosperovala, vydělával dost peněz, aby mohl svým blízkým dopřát vše, co mohli jen chtít. Byl pyšný na svou krásnou ženu a malého syna. Ten den se zdržel ve firmě jen o malou chvíli déle. Jeho žena mu zavolala, že bere malého na procházku a půjde mu naproti. Měli se sejít na náměstí. Chtěli si chvíli posedět v kavárně, užít sluníčka, než se chlapeček vyspí, popovídat si se známými. Přijížděl k domu, když viděl svou ženu s kočárkem, jak jde po chodníku směrem k centru města. Usmál se nad tím pohledem. Rychle zaparkoval, aby svou ženu ještě doběhl. Všiml si staršího vozidla zaparkovaného nedaleko domu. Hlavou mu blesklo, kdo to může být. Nikdo ze sousedů takové auto neměl. Auto se náhle rozjelo. Nabralo rychlost a proletělo kolem něj. Vykřikl, když vozidlo vjelo na chodník a v plné rychlosti narazilo do kočárku. Viděl tělo své ženy, jak odletělo od auta a zůstalo nehybně ležet na zemi. Rozeběhl se k místu nehody. Cestou prosil Boha o pomoc. Kočárek zůstal zdeformovaný pod koly vozidla. Vrhl se na zem a snažil se dostat dítě ven. Konečně se mu podařilo synka vytáhnout. Položil ho na chodník. Chlapeček nedýchal, byl modrý, na hlavě i těle vážná zranění. Začal s oživováním. Nechtěl přestat. Nevnímal lidi kolem sebe. Pod rukama mu umíralo jeho štěstí. Teprve záchranáři, které někdo přivolal, ho od mrtvého dítěte odtrhli. Schoval obličej v dlaních a plakal. Jeho ženu odvážela sanita do nemocnice. Nemohl tomu uvěřit. V jednu chvíli byl šťastný a během pár sekund se jeho život celý otočil. Policisté vyslýchali řidičku toho vozidla, které mu zabilo dítě. Díval se na tu ženu. Zdála se mu povědomá. Najednou se na něj zadívala. Popošla směrem k němu. Myslel si, že se chce omlouvat. Nechtěl to slyšet. Pak se ale ta žena usmála. Nemůžu za to, to auto se nedalo ovládat. To není moje vina, vzpomínáš? Zíral na ni a před očima měl náhle malého chlapce z té zastávky. Vzpomněl si. Ta žena tam tenkrát stála a před nehodou držela dítě za ruku.
