Michal Horáček: 21. století je stoletím žen!

0
1084

Známý textař a producent, možný kandidát na post prezidenta republiky, miliardář a novinář Michal Horáček navštívil Mostecko. S lidmi pobesedoval v pořadu Zná Most v mostecké knihovně, růži a milý úsměv věnoval šičkám v hornojiřetínské Triole a nezapomněl ani na malé pacienty mostecké nemocnice. Mluvil o svém vztahu k České republice, o místech, která navštívil, a o politice. Vzpomínal také na dobu sametové revoluce a na svého kamaráda a kolegu Petra Hapku.

Do Prioru jsme se chodili smát

Na Most má Michal Horáček vzpomínky už z roku 1991. Tehdy u nás objevil RIO. „Přijel jsem do Mostu kvůli Fortuně a v noci se ubytoval v jednom velkém hotelu. Do okna mi svítil neonový nápis RIO. Cítil jsem se světově až do rána, kdy jsem zjistil, že je to Prior, kterému z názvu někdo vymazal první a poslední písmeno. Mám důvěru v lidi, kteří z obyčejného Prioru dokážou udělat RIO. Do Prioru jsme se chodili s Hapkou smát. Bylo tam hodně opravdu legračního zboží,“ vzpomíná na Most před pětadvaceti lety Michal Horáček.

Lidi jsou unikát, to se nikdy neomrzí

Michal Horáček neumí odpočívat. Je neustále v pohybu, zběsile vyvíjí jakoukoliv činnost. Sám říká, že ležet by ho netěšilo. V klidu vydrží, jen když pozoruje lidi. „Pozoruju je všude, kam přijedu. Dívám se na ně, vnímám jejich osobnosti. Lidé jsou unikát, to se mi nikdy neomrzí. V životě jsem měl na lidi štěstí. Zejména na ženy. Ty mé byly vždy velmi silné. Mohl jsem si dovolit něco riskovat, něco vyzkoušet. I když se to nepovedlo, vrátil jsem se domů, a tam byla žena, která mě chápala a podržela. 21. století je stoletím žen. Mohou být podnikatelky, političky, předsedkyně, vědkyně. Mohou být vším, čím chtějí být, protože nejsou ani o kousek horší než muži. Mohou stejně tak riskovat a toužit,“ poodkryl svůj vztah k ženám Michal Horáček.

Kandidáti na prezidenta – zajímavá společnost

Michal Horáček je potencionálním kandidátem na prezidenta České republiky. O lidech, kteří se už ke kandidatuře na prezidenta hrdě hlásí, prohlašuje s úsměvem, že tvoří zajímavou společnost. Sám se do politiky vrací po třiceti letech. „Jsme Evropané, sdílíme s ostatními obyvateli Evropy jeden prostor. Vždy jsme patřili k západním zemím. Nyní cítím, že je soudržnost Evropy ohrožena. Pospolitost Evropanů je ohrožena. Nerad bych, aby právě Česká republika byla tím slabým místem, slabým článkem řetězu. Pokud mohu udělat něco, aby se to nedělo, rád to udělám. Česká republika není žádná bezvýznamná zemička. Jsme země střední velikosti, která svou střední silou může prosadit své dobré nápady. Jen bych naší zemi přál více sebevědomí,“ odhalil své pocity týkající se našeho místa v Evropě Michal Horáček. A také projevil lítost nad odchodem Velké Británie z Evropské unie. „Byl jsem rád, že s námi Britové byli. Budou nám chybět stateční vojáci armády Jejího veličenstva,“ připomněl jeden z aspektů brexitu, o kterém se příliš nemluví.

Země, kde lidé čtou, není spálená

Michal Horáček nesouhlasí s politiky, kteří po sametové revoluci nazývali Českou republiku spálenou zemí. Objíždí zemi, navštěvuje malá města a vidí jejich krásu. „Objel jsem sto čtyřicet měst v naší republice. Byl jsem v místech, která jsou zapsaná v seznamu UNESCO. Vidím, jak se naše země mění k lepšímu. Je to senzační země plná lidí, kteří jí mají co dát. Jsme země, která má 1861 knihoven, nejvíce knihoven na počet obyvatel na celém světě. Lidé u nás stále čtou a mají touhu se vzdělávat. Země, kde lidé stále čtou, není spálená. Uvěřili jsme v moc a sílu vzdělanosti. To je vidět i na našich bankovkách. Podle osobností zobrazených na bankovkách se pozná, že národ ví, čeho si má vážit,“ nešetřil chválou na rodnou zem a český národ Michal Horáček.

Byl jsem v Chanově a jsem z toho smutný

Michal Horáček mluvil s lidmi v knihovně, ale navštívil i horníky v šachtách, šičky v Triole a navštívil i Chanov. Jako vystudovaný sociolog a antropolog okomentoval žití Romů na severu Čech jen krátce. Řekl, že je smutný. „Vžil jsem se do situace malého Roma. Nikdo si se mnou nehraje, nikdo mi nečte. Přijdu do školy a nevím nic z toho, co vědí a umějí ostatní děti. Strašně rád bych se dožil toho, že se to Romům podaří. To, co se podařilo černochům v Americe. Aby jednou šel můj vnuk do divadla, které by se jmenovalo Lakatošovo a nikomu by to nepřišlo divné. Aby se léčil v Červeňákově nemocnici. Nevím, jak to zařídit, ale přál bych si to,“ mluví o soužití romské menšiny s většinou se smutkem Michal Horáček. Na návštěvu dolů ale vzpomíná s optimismem. „Bylo to úžasné, co všechno ti chlapi umí a jakou obrovskou zodpovědnost nesou, když pracují s ohromnými stroji. Nejsem odborník na pokračování těžby, ale jedno vím. Všichni, se kterými jsem v dole mluvil, chtějí u své práce zůstat dál až do důchodu. Chtějí dál těžit uhlí,“ vysekl textař poklonu horníkům.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your name here
Please enter your comment!