Poslední premiérou letošní sezony v mosteckém divadle bude jedno z nejslavnějších dramat světového divadla – Cyrano z Bergeracu, které osloví všechny milovníky silných emocí, poezie a velkých příběhů. V režii Filipa Nuckollse právě vrcholí zkoušení nové inscenace, která přenese na mostecké jeviště nejen legendárního hrdinu s velkým srdcem, ale i téma odvahy být sám sebou. Premiéra se uskuteční 28. listopadu. V hlavních rolích se představí Jan Beneš jako Cyrano a Eliška Matzkeová v roli Roxany.
Rozhovor s režisérem Filipem Nuckollsem
Jaký bude Cyrano v Mostě?
Mostecký. Bude náš – jako každý Cyrano. Ale rozhodně nechci, aby byl těžkopádný nebo zatěžkaný.
Zmiňoval jsi, že Cyrano byl tvým režijním snem. Proč právě on? Co tě na této hře baví?
Už od dětství mě bavil šerm, rád jsem se na něj díval, a Cyrano je s ním úzce spojený. Navíc je to pro mě sen o době baroka – o určité estetice, stylu i rytířských ideálech.
Zároveň se mi na té postavě líbí, že v sobě nese téma lidské nedokonalosti. Každý z nás má něco, s čím není spokojený – ať už jsou to odstáté uši, velký nos, nebo jiná „maličkost“, která nás zbytečně trápí. Cyrano dokáže obrovské věci, ale právě jeho nos ho omezuje. To je pro mě silné téma – lidská nejistota, která nás někdy brzdí.
České překlady – ať už Pokorného, Vrchlického nebo i fragment Hrubína – mají navíc krásnou životní energii. Není to jednoduchý optimismus, ale energie života, která je na jevišti vzácná. To je další důvod, proč mě Cyrano tolik láká.
A jak to bude s nosem mosteckého Cyrana? Bude mít ten slavný velký nos?
Viděl jsem spoustu verzí Cyrana a mluvil jsem s mnoha herci, kteří tuto roli hráli – a všichni říkali, že jim ten nalepený nos překážel. Je to pro herce nepohodlné a omezuje to výraz.
Proto jsme se s tvůrčím týmem rozhodli, že náš Cyrano nebude mít umělý nos. Chceme, aby měl „velký nos“ především ve svém vnímání – aby to byla jeho osobní nejistota, ne fyzická překážka. Diváci ho možná občas zahlédnou ve stínech nebo náznacích, ale půjdeme spíše touto symbolickou cestou.
Hlavně jsem chtěl hlavního představitele ušetřit zbytečného diskomfortu – má totiž obrovské monology, prakticky nesleze z jeviště a my jsme mu chtěli dát prostor velkého sebevyjádření.
Mostecký Cyrano vzniká v překladu Jindřicha Pokorného s úpravami Martina Macháčka, tvými a Jana Beneše. Jak tato spolupráce probíhala?
Základní směr určoval dramaturg Martin Macháček, Jan Beneš pak do textu přinesl vlastní nápady a postřehy z pohledu herce. Všichni jsme se snažili, aby jazyk zůstal poetický, ale zároveň srozumitelný a přirozený pro dnešního diváka.
Byla pro tebe volba představitele Cyrana – Jana Beneše – jasná od začátku?
Ano, v podstatě ano. Věděl jsem, že nechci „alfasamce“. Honza Beneš má v sobě noblesu aristokrata, ale zároveň i melancholii a romantický rozměr. To všechno Cyrano potřebuje.
Důležitou součástí bude také výtvarná stránka, hlavně kostýmy. Můžeš nám prozradit v čem?
Ano. Na kostýmy jsem oslovil kostýmní výtvarnici Sylvu Zimulu Hanákovou, se kterou jsem spolupracoval na Marné lásky snaze pro Shakespearovské slavnosti. Sylva je mimořádná výtvarnice – spolupracuje s režiséry jako David Drábek či Vladimír Morávek, má zkušenosti z národních divadel i ze zahraničí, například ze švédské opery.
Je radost ji sledovat při práci – dokáže vytvořit celý svět představení, včetně kompletní kolekce kostýmů. Naše krejčovna momentálně pilně pracuje hlavně na „okružích“, které tvoří základ většiny kostýmů. I díky tomu bude mít náš Cyrano výtvarně výjimečnou podobu.
A co hudba?
Hudbu složil Ondřej Švandrlík. V představení zazní i živá hudba – hlavně housle a kontrabas. Chtěl jsem, aby měla barokní nádech, což právě kontrabas skvěle vystihuje. Výsledná hudba je trochu avantgardní, něco mezi barokem a Spaghetti westernem – ale funguje to velmi dobře.
Šermy jsou pro Cyrana neodmyslitelné. Jak jste k nim přistoupili vy?
Spolupracujeme s Petrem Dočkalem, prezidentem Asociace historického šermu. Připravil nejen šermířské souboje, ale i pohybovou složku celé inscenace. Naši kadeti jsou i ženy, takže bylo důležité propojit šerm i pohyb herecky. Věřím, že právě to dodá inscenaci dynamiku a podtrhne charakter postav.
Co si slibuješ od mosteckého Cyrana? Co by měl v divácích zanechat?
Jedním z klíčových momentů je bitva ve čtvrtém dějství. My jsme ji oproti Rostandovu originálu pojali jinak – přichází nečekaně, rychle. Připadá mi to velmi aktuální: v dnešní době se některé věci prostě stanou bez varování.
Cyrano se dlouho stydí přiznat Roxaně, že ji miluje a stále to oddaluje. Pak přijde válka a on už to nikdy nestihne. To je pro mě silné poselství: vážit si přítomnosti, neodkládat slova ani činy. Možná se nebát říkat věci, které chceme říct.
Je to takové carpe diem – a výzva k tomu, aby lidé zůstali sami sebou.
Zdroj: Městské divadlo Most
