S Luďkem a Frantou se dala Liběna dohromady na střední škole. Ti dva kluci měli úplně stejný životní názor, jako měla ona. Už od dětství nesnášela cikány, Vietnamce a všechno ostatní, co nebylo ryze české. Světonázor si utvářela v rodině, které vládl otec rasista. Od malička poslouchala jeho agresivní výlevy při zprávách, vozil ji s sebou na setkání se stejně založenými lidmi. Její strýčkové a tety nosili pod košilemi tetování, kterými dávali najevo svou nenávist k jiným rasám. Učili ji, jak zlomit stejně starému klukovi nos, jakým slovem ublížit, a že před agresí většina lidí ustoupí. Základní školou prošla s pověstí problémové holky. Měla sice výborný prospěch, ale na její chování vůči spolužákům řešili učitelé neustálé stížnosti. Luděk a Franta byli stejného ražení jako ona. Rváči a potížisté. Kluci, kteří se s oblibou stavěli do role ochránců bílé rasy a útočili na každého, o kom si mysleli, že si to zaslouží. Navíc to byli kluci, kteří se rádi rvali. Nešli pro ránu daleko a nevadilo jim, když tekla krev. S Liběnou chodili po večerech v ulicích, vysedávali v barech a vyhledávali konfliktní situace. Liběnin otec je v tom podporoval. Pohybovali se na hraně zákona. Liběna vzhledem ke svému výbornému prospěchu procházela střední školou i s kázeňskými prohřešky. Oba její kamarádi ale skončili se studiem už ve druháku. Jejich kamarádství ale nekončilo. Dál byli nerozlučnou trojkou. Trochu laškovali s drogami, jezdili na víkendové srazy různých neonacistických skupin. Bavili se tím, že ubližují lidem. Liběnin otec měl ze své holčičky radost. Po maturitě se Liběna rozhodla studovat na vysoké škole. Odstěhovala se na kolej a domů jezdila maximálně jednou měsíčně. S klukama se vídala stále méně. Ve škole se začala stýkat s jinými lidmi. Byli stejně inteligentní jako ona. Měli rozhled a mohla s nimi mluvit o zajímavých věcech. Už ji nebavily řeči Luďka a Franty. Nebavilo ji poslouchat nenávistné výlevy svého otce. Začala si uvědomovat, jak hloupě se celý svůj dosavadní život chovala a začala se za své chování stydět. Přála si, aby se nikdo z jejích nových přátel nikdy nedozvěděl nic z její minulosti. Na jedné akci se seznámila s Hakimem, klukem z vyššího ročníku. Tunisan studoval v Praze a plánoval si, že po studiích v České republice také zůstane. Liběna se s ním chtěla setkat znovu. Vyprávěl jí o zemi, kde se narodil, o svém dětství a svých plánech. Ona mluvila jen o budoucnosti. Setkávali se stále častěji. Stále neměli dost. Chtěla ho vídat, bavilo ji, co Hakim říká. Nestarala se o to, jak ten kluk vypadá. Byl pro ni zajímavý. Po čase si uvědomila, že se do toho muslimského kluka zamilovala. Byl něžný a pozorný. V jeho chování nebyla ani stopa po tom, jak si představovala mužskou povýšenost muslimů vůči ženám. Uvědomila si, že s Hakimem by uměla žít. Neuměla si ale představit, že by snědého Tunisana, který mluvil česky se zřetelným přízvukem, představila otci. Měla strach z jeho reakce. Pak si ale řekla, že je to její život a táta se s její volbou bude muset smířit. Nejprve o Hakimovi řekla doma tátovi sama. Čekala výbuch zuřivého vzteku. Otec byl ale klidný. Ujistil ji, že je její věc, s kým chce spát. Zároveň ji ale požádal, ať toho čmouda nevodí domů. Nechala to být. Nemělo cenu přesvědčovat tátu o kvalitách člověka, se kterým ji bavilo být. Nepochopil by, že je Hakim čestný, spravedlivý a inteligentní člověk. Nepochopil by, že mezi nimi zcela dokonale funguje chemie, která ji při každém milování dovádí do extáze. Dohodli se, že občas přijede domů sama a svého přítele otci představovat nebude. Myslela si, že tím má rodinnou povinnost splněnou. Nevěděla, že se její otec vydal za Luďkem a Frantou. Nesmířil se s tím, že by jeho holčička chodila s muslimem. Ta představa mu byla fyzicky odporná. Spoléhal se na kluky, se kterými Liběna vyrůstala. Určitě dokážou Liběně její úlet rozmluvit a přivést ji zpět. Kluci nejprve nechtěli uvěřit tomu, co jim Liběnin otec říkal. Pak se ale vypravili za Liběnou do Prahy. Zavolali jí, že se s ní chtějí vidět. Byla zaskočená, nebylo jí to příjemné. Nechtěla, aby ji někdo z jejích nových přátel, nebo snad dokonce Hakim, viděl s těmi potetovanými týpky, kterým nenávist koukala z očí. Pak si ale vzpomněla na všechny ty roky, kdy byli přátelé, a šla s nimi do baru. Rozhodla se, že jim všechno řekne. Pověděla jim o Hakimovi, snažila se jim vysvětlit, že už je dospělá a nemůže a nechce přebírat dál názory svého otce. Měla jiné cíle, od života chtěla víc než jen mlátit lidi kolem sebe. Snažila se je přesvědčit, aby už také přestali. I oni jsou dospělí, a pokud budou pokračovat, skončí ve vězení. Luděk a Franta zírali na svou kamarádku a nemohli tomu uvěřit. Kde je ta ostrá holka, která nenechala v klidu jediného cikána od nich z města. Kde je ta bojovnice, která rozdávala rány pěstí stejně tvrdé jako každý jiný kluk. Seděla před nimi holka v nemožném oblečení, na očích brýle, vlasy stažené do culíku. Taková tuctovka. K jejich stolu najednou přistoupil snědý kluk. Takový vyvoněný týpek, který si říkal o ránu jen tím, jak vypadal. Liběna kluka představila. To byl ten její Hakim. Oba se zvedli a odešli z baru, aniž by na Liběnu ještě promluvili. Domů ale neodjeli. Čekali venku ve stínu, až půjde Liběna s Hakimem z baru na kolej. Sledovali dvojici parkem. Hakim položil Liběně ruce kolem ramen. Když se zastavili a začal ji líbat, už to ti dva nevydrželi. Vrhli se na Hakima s boxery navlečenými na rukách. Povalili ho na zem a kopali do něj okovanými špičkami svých těžkých bot. Rána za ranou rozbíjela mladíkovi obličej na kaši. Liběna chtěla svého milence bránit, ale proti rozběsněné dvojici neměla šanci. Nakonec se pustili i do ní. Upadla na zem a kopanec do spánku ji zastřel vědomí. Zakrvácenou dvojici našli náhodní chodci. Přivolali záchranáře. Hakimovi už nebylo pomoci. Zemřel na následek četných vnitřních zranění. Liběna se probrala v nemocnici. Nepamatovala si nic z toho, co se stalo. Měla přeraženou krční páteř, nemohla se pohybovat. U její postele seděl její otec. Nevěděla, co je to za člověka. Později jí policisté ukázali fotografie dvou mladíků, kteří ji a jejího partnera v parku napadli. Ani ty neznala a nedokázala říct, proč jí to udělali.
