Svíčka pro Sašu

0
781

S Oskarem se seznámila na vysoké škole. Zvláštní mladík ji zaujal na první pohled. Trochu zasněný, s nikým se moc nebavil. Tělo měl jako ze železa zocelené bojovými sporty, které miloval. Dívek si nevšímal. Žil si ve svém světě. Nechodil na večírky, nepil alkohol, drogy ho nezajímaly. Myslela si, že se jí to jen zdá, když ji tenhle nedostupný mladík oslovil. Chodili spolu do přírody, on jí vyprávěl o Austrálii, kam si přál odjet. Milovali se spolu tak, jak se ještě nikdy s nikým nemilovala. Přesto se k němu necítila nijak vázaná. Žili okamžikem, budoucnost neplánovali. Byl starší než ona. Školu dokončil dřív. S čerstvým diplomem, jediným batohem osobních věcí a plný ideálů ji naposledy políbil a zmizel na druhé straně světa. Loučil se s ní se stejnou lehkostí, s jakou ona jeho odchod přijímala. Byl pryč pět týdnů, když si uvědomila, že jí po něm nezůstaly jen milé vzpomínky. Byla těhotná. Nejprve se chtěla dítěte zbavit. Nakonec to nedokázala. Přerušila studium, odjela k rodičům a porodila krásného zdravého chlapečka. Malý Saša byl dokonalý. Měl obličej svého otce. Chtěla dát Oskarovi vědět, že je na světě jeho potomek, nevěděla ale, kde ho hledat. Jeho staré telefonní číslo bylo dávno nedostupné a nikdo ze známých o Oskarovi nic nevěděl. Rozhodla se, že to nechá být. V rodném listě jejího dítěte nebyl zapsán žádný otec. O Oskarovi nikdy nikomu neřekla. Její rodina si Sašu okamžitě zamilovala. Rodiče jí i malému vytvořili vlídný domov, kde mohlo dítě vyrůstat v lásce a klidu. Ona dostudovala a našla si práci v rodném městě. Nechtěla se se Sašou stěhovat do Prahy. Dokud byl malý, svědčilo mu více malé město. Sašovi bylo pět let, když se její život nenávratně obrátil naruby. Do jejich ulice se přistěhovala rodina s dospívajícím synem. Bylo jasné, že s klukem budou problémy. Do ulice se za ním začaly stahovat pochybné existence. Na malém městě se nic neutají, a tak se i ona brzy doslechla, že kluk fetuje a sám drogy prodává. Zdálo se, že je otázka času, než si pro kluka přijede policie. Pustila ho z hlavy, myslela si, že se jí to netýká. Saša si ten den hrál před domem na hřišti, ona ho kontrolovala občasným pohledem z okna. Nestíhala, potřebovala si dodělat práci, kterou si přinesla z kanceláře domů. Byla ráda, že si Saša hraje sám. Když znovu vyhlédla z okna, Saša tam nebyl. Zneklidněla. Vyšla před dům, její syn ale nebyl nikde v dohledu. To už měla strach. Začala dítě hledat. Po dvaceti minutách zavolala policii. Sašu hledali desítky policistů, sousedé i úplně cizí lidi. Seděla doma s matkou, kdyby se Saša vrátil. Zmítala se mezi strachem, zoufalstvím a nadějí. Sašu hledali všichni celou noc i následující den. To už se do hledání zapojilo celé město. Lidé sdíleli Sašovu fotografii na sociálních sítích, každý ve městě byl ve střehu, jestli chlapečka někde neuvidí. Našli ho třetí ráno. V nedalekém lesíku v mělkém hrobě. Místo označil policejní pes. Policisté jí to přišli říct domů. Zhroutila se. Jako v mlze, omámená léky, vnímala, co se kolem děje. Pláč její matky, otcův bezbranný vztek. Informace o tom, že Sašu před smrtí někdo mučil a zneužil. Chtěla to dostat z hlavy. Nevědět. Neposlouchat. Když zavřela oči, viděla svého chlapečka s rozesmátýma očima. Nechtěla žít. Zatímco její matka mluvila s policisty v pokoji, odešla do koupelny a žiletkou si podřezala žíly na rukou. Našli ji včas a zachránili jí život, o který nestála. Následujících mnoho týdnů a měsíců jen seděla nejprve v nemocničním pokoji, později v léčebně u okna a zírala do prázdna. Nemohla si dovolit pustit do své hlavy jakékoliv myšlenky. Nutně se obracely na obrazy Saši a jeho posledních okamžiků v životě. Léky a čas udělaly své. Nakonec byla schopná vrátit se domů. Už ale nebyla stejnou ženou jako dřív. Byla jiná, prázdná. Doma se dozvěděla, že vraha jejího syna policie vypátrala. Byl to ten zfetovaný kluk ze sousedství. Byl mladistvý, a tak za brutální vraždu malého dítěte dostal jen pár let. Nevěděla, co bude dělat, až se znovu objeví v jejich ulici. Po dalších dvou letech žití se náhle setkala s Oskarem. Stál před ní, opálený svalnatý muž s očima jejího Saši. Když ho viděla, zhroutila se. Oskar ji odvedl domů a ona mu vše řekla. O jejich synovi, který mu byl tolik podobný. O jeho strašné smrti. O mladistvém vrahovi, který se už brzy vrátí. Oskar ji poslouchal a nic neříkal. Díval se na fotografii jejich syna. Byl tichý a klidný. To ji mátlo. Nechápala to. Vždy býval tak citlivý a najednou se chová, jako by se ho její neštěstí netýkalo. Druhý den se Oskar rozloučil. Řekl jí, že se vrací do Austrálie. Po několika týdnech se ten kluk objevil v jejich ulici. Bála se chvíle, kdy se s ním potká. Věděla, že bude muset zabít jeho nebo sebe. Plánovala jeho smrt celou noc. Nespala. Přemýšlela, jak to udělá. Druhý den ji překvapil zmatek v ulici. Všude byla policejní auta. Skoro jako tenkrát. Pomyslela si, že si vrah našel další dítě. Dalšího chlapečka, kterého by spoutal a dlouhé hodiny trápil až k smrti, jako jejího Sašu. Sledovala místní média. S hrůzou čekala na tu zprávu. Pak přišla. Policie našla vraha jejího syna. Spoutaného, umučeného k smrti. Jejího Sašu jí to nevrátilo. Ani to nezmírnilo tu prázdnotu, kterou už několik let cítila v duši. Ale ten pocit zadostiučinění, sladké pomsty jí bude po zbytek života alespoň držet na nohou. Ten večer zapálila svíčku u fotografie svého syna. S láskou si vzpomněla na jeho otce. Silného muže se smyslem pro spravedlnost a láskou k bojovým sportům. Muže, kterého s ní a se Sašou nikdo nespojoval a který zbytek života stráví ve své milované Austrálii.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your name here
Please enter your comment!